Bob Goodenow a Gary Bettman, dva mazaní padesátníci, se proslavili mimo jiné tím, že se nedohodli. Důsledkem jejich nedohody byla výluka v NHL, která byla v mnoha ohledech objevná.
Třeba takový Jaromír Jágr se důvěrně seznámil s městem, které by před výlukou ani nenašel na mapě. Český hokejový fanoušek poznal, jak vypadají naživo skutečné hokejové superhvězdy a američtí televizní diváci zase poznali, že jim vlastně NHL vůbec nechybí. Po roce se strany vrátily k jednacímu stolu a během třiceti vteřin se dohodly. NHL se hraje, jedeme dál. Nezasvěcený pozorovatel by si mohl myslet, že oddechový čas jedné vypuštěné sezóny prostě situaci uklidnil, že každá strana ustoupila a zrodil se dobrý kompromis. Opak je pravdou. Jediným skutečným výsledkem výluky byla absolutní kapitulace hráčů, kteří přistoupili na podmínky vlastníků, které původně tvrdošíjně odmítali. Připomíná vám to něco? Mně tedy ano. Když vidím v televizi představitele trojkoalice (jinak sympatické lidi a standardní politiky), jak tvrdošíjně trvají na svém, jak vysvětlují, že všechna práce je už hotova, že koaliční smlouva je už napsána, že ministerstva jsou již obsazena a ať jim ten zlý Paroubek přestane brát hračky a podpoří jejich vládu, mám silný pocit deja vu. Vidím Václava Prospala, jak se stejným plamenem v oku televizním divákům vykládá, že hráči platovou spirálu neroztočili, a proto není jejich problém ji řešit. Oba obrazy jsou si podobné jako vejce vejci. Mají i stejný důvod, pro který se nakonec situace vyřeší - realitu. Stejně jako nejde v Americe doplácet na vlastnictví hokejového klubu, i když útočníci předvádějí krásné blafáky, nejde v České republice vládnout se sto hlasy, i když je program sebelepší. Jak naše současná politická »výluka« dopadne, je už nějakou dobu jasné. Otázkou pouze zůstává, zda se Mirek Topolánek stane premiérem, nebo skončí jako Bob Goodenow.
(původně zveřejněno 24. 7. 2006 v Hospodářských novinách)