Všichni dobře víme, že když dva dělají totéž, není to totéž. Pokud někdo chce explicitní důkaz tohoto tvrzení, stačí počkat na nástup debaty o státním rozpočtu, tedy po letních prázdninách. Rozpočet, který ministerstvo financí pod vedením Miroslava Kalouska sestaví, bude: slovy vlády – úsporný, reformní, štíhlý; slovy opozice – asociální a nespravedlivý. To je asi standardní politický folklor, jímž není třeba čtenáře příliš unavovat.
Podstatné je si zapamatovat jedno číslo – a sice 100 miliard. Tolik bude zhruba činit jeho plánovaný schodek. Bude to tedy rozpočet schodkový, a to se schodkem masivním, ať už mu bude ministerstvo dávat jakékoliv relativizující nálepky. Prostě – deficit bude sto miliard. Stejný deficit zasekl za svého panování do státní kasy v roce 2006 tehdejší ministr financí a asi budoucí premiér Bohuslav Sobotka. Tehdy to byla ona pověstná tři procenta HDP, a protože se nám HDP od těch dob sice nafoukl, ale pak nám krizí zase splaskl, i dnes to budou řádově jeho tři procenta. Znamená to, že jsou oba ministři stejní? Znamená to, že jsou oba rozpočty stejné? Znamená to, že pravice i levice nás stejně vedou do řeckého scénáře? Matematicky nepochybně ano. Do řeckého scénáře trvale směřujeme, pouze se mění intenzita a externí podmínky. Intenzita zadlužování byla v absolutních číslech samozřejmě největší v období let právě minulých, kdy vlivem krize vylétl deficit do nevídaných úrovní, když dvousetmiliardového rekordu dosáhl v roce 2009. Zadlužujeme se tedy stále více a více, a to i v obdobích, kdy bychom to ze žádného rozumného důvodu dělat neměli. Zde je opět dobré připomenout, že ministr Sobotka umožnil deficit sto miliard v roce, kdy ekonomika rostla téměř sedmi procenty ročně! Takové štěstí ministr Kalousek mít nebude, protože růst ekonomiky bude sotva poloviční. Nicméně, i on nás dále zadluží, i on nás dále posune k Řecku. A ne málo, sto miliard je samozřejmě ohromující číslo, je to sto tisíc milionů! To znamená, že je to tolik, jako kdyby každý občan Hradce Králové dostal od státu příští rok jeden milion darem. Absurdní představa, jenže za tichého nezájmu voličů se to opět příští rok stane, ovšem s tím rozdílem, že dluh bude rozprostřen na všechny občany.
Já vím, že je to otravné čtení, někomu ta čísla nic neříkají a někomu zase nahánějí hrůzu. Jenže, je to jedna z mála podstatných věcí, která se v našem politickém prostoru odehrává, která ovlivní osudy opravdu každého z nás, kterou ale můžeme ovlivnit. Vedle stavu veřejných financí jsou všechny korupční kauzy, nejrůznější společenské aféry, ale třeba i úspěchy našich sportovců naprostou banalitou. Jak tedy z toho? Před erupcí dluhového eurovulkánu jsme se mohli kojit nadějí, že nás disciplíně naučí společná měna euro. Že Maastrichtská kritéria sama o sobě pomohou našim politikům orientovat ekonomiku žádoucím směrem. Bohužel, jak se ukázalo, euro je stejně lidský projekt jako třeba kuponová privatizace, tedy idea rozumná, avšak nesměli by ji aplikovat konkrétní lidé se svými konkrétními zájmy. V obou projektech spočívá problém v tom, že předpokládají rozumné, nikoliv sebedestruktivní chování ekonomických subjektů. Ale my, lidé, voliči, se bohužel rozumně nechováme. Chci věřit, že je to proto, že nemáme dostatek informací. Ti, kteří je mají a mohou je ostatním předávat, pak mají povinnost tak činit. Musejí tyto jednoduché pravdy stále do omrzení opakovat a připomínat. Musejí mluvit. Ne, musejí řvát. Lidé řvěte!
(původně zveřejněno 29. 6. 2011 v Hospodářských novinách)