Slovo „peníze“ je hned po slovu „covid“ nejskloňovanějším podstatným jménem těchto dní. V kapitalistické společnosti jsou peníze pochopitelně potřeba vždycky, ale stejně, jako se bílé krvinky vyrojí více, když bojujeme s infekcí, i peníze by se měly rojit více v situaci, kdy infekci podléhá naše ekonomika. Stejně jako lidé mají různou úroveň imunity a různé vyhlídky při intimním setkání v covidem, i firmy mají úroveň ekonomické imunity různou.
I firmy jsou různě rozškatulkované na rizikové seniory, vysoce rizikové kardiaky a extra rizikové tuberáky. Pochopitelně máme i ve firemních řadách bezrizikové a bezpříznakové. Těm se pojďme věnovat prioritně. Kdo jsou bezrizikoví? No, jsou to ti, kteří, jak říká paní ministryně spravedlnosti „mají vatu“. Tedy, mají dostatek likvidity buď přímo v bilanci, nebo v externím finančním systému. Sice i ony teď pálí peníze v krbu provozních nákladů, ale bez problémů to přežijí. U nás například ČEZ, mobilní operátoři, automobilky atd. Neříkám, že se jim všem daří dobře, ale říkám, že vysychání likvidity je nepoloží. Mají vysokou finanční imunitu.
Kdo má naopak imunitu oslabenou jsou firmy, které například podnikají v odvětvích se systemicky malou marží. Tedy, provozujete velkou, drahou infrastrukturu a váš zisk je realizován pouze tehdy, pokud máte prodanou celkovou kapacitu. Typicky celá doprava, ale také velká část služeb. Tenhle byznys je na drobnou změnu poptávky nesmírně citlivý, protože má bod zvratu velmi blízko své teoretické maximální kapacity.
Třeba linkový let letadla. Máte dvě stě míst. Musíte prodat dvě stě letenek. Není to tak, že když jich prodáte sto, máte poloviční zisk. Při takové obsazenosti budete trvale ve ztrátě. Musíte je prodat všechny, abyste na letu skutečně vydělali. Bod zvratu je někde nad třemi čtvrtinami obsazenosti, často ještě výše. Nebo drtivá část našeho průmyslu. I na tom jsme disproporčně závislí, přestože víme, že často jde o výroby s minimální přidanou hodnotou, které jsou „těsně ziskové“ jenom díky nízkým mzdám a měnovému dumpingu. Takových odvětví je zkrátka u nás velmi mnoho. Zaměstnávají velké množství lidí. Na jejich zaměstnanosti jsou postavené naše veřejné finance. Náš stát nadproporčně „dojí“ všechny zaměstnance a zaměstnavatele. Daří se nám dobře, když máme malou nezaměstnanost. V tomhle jsme dost unikátní. Na tomto segmentu ekonomiky, firmách a zaměstnancích, stojí naše veřejné rozpočty.
A co se stalo. Ekonomice došly bílé krvinky. Naši ekonomiku napadla celkem triviální, snadno léčitelná, nicméně smrtelná infekce. Projevuje se chudokrevností. Pacientovi prostě ubývá krev. Máme na to jak vakcínu, tak účinný lék. Máme to vyrobené do foroty a náš úkol byl pouze v tom, vakcínu a lék rozdat.
Ano ROZDAT! Ne začít pacienty posílat na magnetickou rezonanci, kde mají dvouměsíční čekací lhůty. Neříkat jim, že lék dostane jen ten, kdo uběhne stovku pod 12 vteřin. Neříkat že lék dostane jen ten, za koho se zaručí tři zdraví a už vůbec ne, šikanovat firmy v čekárně, že si zapomněly kartičku VZP. Legrační? Vůbec ne.
Takhle přesně se vláda k byznysu chová. Fakt už nejsem úplně nejmladší a o vládě jsem nikdy neměl, co se týče její odbornosti, vysokého mínění, ale ekonomický Armagedon, který nikoliv covid, ale tato vláda poslední dva měsíce předvádí, je mimo moje chápání. Míra jejího ekonomického pragmatizmu a arogance je nevídaná.
Naprosto programově se rozhodla zachránit jenom své voliče a stejně programově potrestat voliče opozice. Nemohu sledovat vývoj ve všech zemích světa zároveň, ale nikde v jeho civilizované části se nic takového neděje. Nikde exekutiva nevyužívá epidemie k rozprášení voličské základny svých názorových oponentů.
Její strategie má ale jednu vadu. Pokud nechá část ekonomiky chcípnout, vyjedou naše veřejné finance ve volebním roce do neřešitelného schodku. Ne letos, ale příští rok se projeví to, že vláda prostě odmítla část ekonomicky nemocných léčit. Oni to sami přežít nemohou a nepřežijí. Pochcípané ekonomické subjekty se už na nohy nepostaví. IČA dnešních ekonomických subjektů zaniknou. Zaniknou tak daňové výnosy, které tyto subjekty desetiletí generovaly a podpora přes sociální systém vyjde násobně dráž, než podpora likvidity těsně po nákaze.
To bude znamenat, že vedle dnešních příjemců veřejných financí, o které vláda opírá svůj politický mandát, vzniknou příjemci noví. Jenže bude významně méně ekonomických plátců. Zvýšíme jim tedy daně ve volebním roce? Zavedeme sektorové daně na banky, které už dnes mají problémů dost? Tough shit, brother…
Kupodivu tady ale elegantní řešení je. Je triviální a zcela v rukách vlády a její sněmovní většiny. Je zaručené, že bude fungovat a jeho část je dokonce strategicky správným opatřením pro moderní Česko.
Má dvě roviny. Musíme usnadnit novou ekonomickou aktivitu. Zprůchodnit systém veřejných zakázek a zjednodušit vznik nového podnikání. To kupodivu žádné peníze nestojí a je to okamžitě účinné. Zákon o zadávání veřejných zakázek na takovou situaci v paragrafu 29 výslovně pamatuje a bylo by skvělé tuto výjimku moci uplatňovat i v krizi ekonomické, nejen pandemické.
Druhé opatření je také jednoduché. Firmy budou propouštět, ale nebudou nová místa vytvářet. Propouštění lidé nebudou mít vysokou kvalifikaci, ale jako drobní, možná příležitostní podnikatelé by se uživili sami. Těmhle lidem by vláda měla poslat poštou živnosťáky na běžné činnosti a říct jim, že mají na tři roky od státu prázdniny. Žádné daně, žádné poplatky, žádné odvody. Neseďte doma, běžte něco dělat a v roce 2023 se podíváme, jak se vám daří.
Jednodušší už to být nemůže, nicméně už teď mne jímá hrůza nad tím, s čím #VládaKopýtek ve skutečnosti přijde.
(původně zveřejněno 8. 5. 2020 na webu Neovlivni.cz)