Miluju kapitalismus. To je tvrzení, které zejména v dnešní době vyžaduje poměrně velkou dávku kuráže. A také možná zasluhuje určité dovysvětlení.
Kapitalismus je detailně probádaný ismus. Každý, kdo studoval ekonomii za minulého režimu, musel nutně konstatovat, že i na teoretické úrovni kapitalismus smysl dává, zatímco socialismus nikoliv. Výzkumu kapitalismu, tedy fungování tržní ekonomiky, se věnovaly stovky špičkových vědců. Ty stohy jimi popsaného papíru pro nás vytvářejí systém, jehož poznání je možné a jehož fungování je možné každodenně prakticky ověřovat. Nedávat vejce do jednoho košíku To platí i v dobách, kdy se může zdát, že sám systém fungovat přestává a že jeho základní stavební kameny nějak přestávají k sobě pasovat. Jako třeba pravidlo diverzifikace. To nás, zjednodušeně řečeno, nabádá „nedávat všechna vajíčka do jednoho košíku“, tedy rozložit, cizím slovem diverzifikovat, riziko. Samo o sobě asi jednoduchá myšlenka, nicméně i ona těm, kteří si s ní trochu pohráli, vynesla Nobelovu cenu. Tedy, ta Nobelovka nebyla samozřejmě za tuto prostinkou úvahu. Ale za koncept, který říká, jak a co diverzifikovat, kterým zde nebudu obtěžovat. Stačí, když si budeme pamatovat, že někdo dostal Nobelovu cenu za to, že vysvětlil, jak kombinovat různá aktiva, aby výsledkem byl vyšší očekávaný výnos a menší riziko, než bez té kombinace. Jak ale hrůzné pak bude zjištění, když se dozvíme, že to celé nefunguje. A co tedy člověk má na tom kapitalismu mít rád! Já na něm mám rád to, že si i s takovým problémem poradí a že to udělá pozitivním způsobem, který dá obratem vzniknout novým příležitostem k investování, a tím novým oblastem ekonomiky a zaměstnanosti. Pokud tedy diverzifikace v krizi nefunguje (prostě proto, že se ceny všech aktiv řítí dolů, jejich korelace je rovna jedné, a fakt není kam utéct), vždy se najde řešení.
INVESTOŘI MAJÍ RÁDI ZLATO
Dnes víme, že jím v poslední době bylo zlato. Z dnešního pohledu se zdá, že investice do zlata měly vždy takový význam jako dnes, kdy je zastoupeno běžně ve většině portfolií. To je samozřejmě omyl, význam zlata jako investičního aktiva vzrostl zejména v posledních třech letech jako obrana před globální měnovou inflací a v dlouhodobějším horizontu jako odpověď na rostoucí fundamentální poptávku z Indie a Číny. Ať už je tomu jakkoliv, investoři masově objevili zlato jako investiční aktivum. A protože se tak dělo v období, kdy banky, jakožto správci cenných papírů, tedy i těch, které svoji cenu odvíjejí od ceny zlata, padaly jako mouchy po dešti, láska investorů ke zlatu dala vzniknout zcela novému podnikatelskému odvětví. Tím je fyzické skladování a uchovávání investičního zlata. Ano, mé nadšení teď zcela jistě nesdílejí investoři do dnes bezcenných akcií nebo držitelé depozit v dnes neexistujících bankách. O co je však tato situace nadějnější, než kdyby nějaká „moudrá“ instituce rozhodla o tom, že v rámci ochrany trhu může každý investor nakoupit pouze za ekvivalent tisíc dolarů zlata, nebo že firmy zlato uchovávající musejí získat kvůli ochraně spotřebitele certifikát kvality ISO nevím kolik. A protože by žádné nevznikly, rozhodla by se jejich zřízení v každém okresním městě jednak nařídit a druhak masivně dotacemi podpořit. Zdá se vám to absurdní? Mně také, a proto miluju kapitalismus a děsím se čehokoliv, co má ve znaku kolo z hvězdiček v modrém poli a začíná slovem „Evropská“.
(původně zveřejněno 27. 9. 2011 v Hospodářských novinách)