Na průběhu katastrof není nic zajímavého. Přesto se média předhánějí v tom, kdo nabídne svým divákům detailnější záběry lidského utrpení, kdo nabídne bizarnější pohled na skutečnou japonskou tragédii. Pro ekonoma však mohou být zajímavé pohledy na to, co přijde po katastrofě.
První odhady škod hovoří o částce 4 biliony korun. Obrovské nepřesné číslo. S jistotou asi můžeme tvrdit, že celková škoda bude v násobcích českého ročního HDP. Tedy naší zemi by trvalo několik let zaplatit účet za Japonskou katastrofu. To je první zřejmý fakt. Druhým faktem je informace, že aktiva vytvořená po katastrofě budou lepší než aktiva smetená z povrchu země. To nakonec známe všichni, když vás vytopí sousedi, tak po malování to u vás vypadá lépe než před tím.
KTERÉ OBORY PŮJDOU NAHORU
Obnova zničených oblastí však nebude stejnoměrná. Již dnes můžeme některé nerovnováhy předpokládat. Je evidentní, že bude akcelerovat stavebnictví. Bude nasávat dodatečné pracovní síly. To ale způsobí, ve střednědobém horizontu, nedostatek pracovních sil ve službách, neboť jak stavebnictví, tak služby nasávají ze stejné oblasti rezervoáru pracovních sil. Stavebnictví však, zejména v situaci masivního růstu, nabízí srovnatelné pracovní síle vyšší mzdy. Má však pomalejší start, neboť vyžaduje delší přípravu vlastní realizace. Dá se tedy předpokládat, že obnova služeb bude mít rychlejší nástup. Nejrychleji se v obdobných situacích obnovují bary a restaurace. Jednak vyžadují minimální investice a druhak lidé po prožitých útrapách panáka a něco k snědku ocení více než kdy jindy. Každý, kdo viděl televizní záběry, si bude pamatovat obrázky aut spláchnutých tsunami. To bude jedna z nejrychleji rostoucích branží, lidé budou potřebovat nová auta a automobilová dealerství budou prvními vlaštovkami nové ekonomiky. Samozřejmě nová auta, nové domy a nové všechno bude financováno na dluh. Z toho budou těžit finančních služeb, kteří budou tok peněz do ekonomiky zprostředkovávat. Peníze samy ale jistý problém představovat budou. Japonsko se od 90. let potýká s gigantickým strukturálním deficitem. Ten vznikl jako následek splasklé bubliny, na který ovšem Japonsko nedokázalo adekvátně zareagovat.
ZVÝŠIT DANĚ, ČI SNÍŽIT VÝDAJE?
Současná výše japonského deficitu se rovná dvojnásobku ročního HDP a je tak mezi rozvinutými zeměmi naprosto unikátní. To ale není kompliment! Roční schodek japonských rozpočtů se sám o sobě řádově rovná škodám, způsobeným katastrofou a dosahuje více než 8 % HDP. Zatímco na odstranění katastrofických škod existují postupy a dalo by se říci, že jednoduché, neboť většinou inženýrské a nepolitické řešení japonského deficitu je věcí mimořádně obtížnou i bez dodatečných nákladů. Zároveň je obrovským mementem pro nás. Problémy, kterým můžeme jednou čelit i my, jsou těm japonským strukturálním velmi podobné. Nejaktuálnější analogie leží v oblasti seniorů. Ti japonští se dožívají v mimořádném zdraví mimořádných let. To ovšem mimořádně zatěžuje japonské veřejné finance. Připomíná vám to něco? A teď ta ještě horší zpráva. Aby Japonsko postupně začalo vybředávat z bahna svých dluhů, potřebuje země růst alespoň tempem 2 % ročně. To se naší optikou nezdá nemožné. Problém ale je, že japonský HDP moc neroste a v posledním kvartále roku 2010 dokonce o 0.3 % poklesl. Od roku 2007 zaznamenalo Japonsko celkem devět růstových kvartálů a sedm kvartálů poklesu, přičemž růstu nad hladinu 2 % dosáhlo pouze jednou za celé období! Pokud nemůžeme z dluhů vyrůst přes HDP, nezbývá než je zaplatit. To ale znamená buď razantně zvýšit daně a dále tak neexistující růst zadusit, nebo dramaticky snížit veřejné výdaje s okamžitým drastickým dopadem do každodenních životů lidí, postižených největší katastrofou v novodobých dějinách země.
(původně zveřejněno 16. 3. 2011 v Hospodářských novinách)