Vážení spoluobčané, naše země nevzkvétá.
Předchozí vláda, Vláda Kopýtek, sice naši zemi převzala v nebývalé formě, v období neuvěřitelné konjunktury, ale stačily jí pouhé dva roky na to, aby výsledek této dekády růstu dokonale promrhala a vrátila nás na úroveň roku 2000. Navíc nám po sobě zanechala obrovské dluhy, které budeme muset teď společně začít splácet. To není politické rozhodnutí, to je životní nutnost. Tak obrovský dluh, jaký po sobě Andrej Babiš zanechal, si prostě naše země nemůže dovolit. Nemáme vůbec na výběr. Dluhy musíme začít splácet.
Současná výše našeho zadlužení je už totiž nebezpečná. Nejenom, že nám na dekádu zabrání přikročit k reformě penzí. Nejenom, že nám na dekádu odčerpá zdroje, které bychom zoufale potřebovali investovat do dopravní infrastruktury. Co více, každým dnem platíme příliš vysoký úrok z našeho dluhu, který trhy považují již za nebezpečný. To má dva katastrofální dopady na náš stát. Za prvé, vysoké úroky prostě ujídají z našeho společného státního rozpočtu. Všechno, co musíme zaplatit na vysokých úrocích, nám chybí v sociálních programech, ve zdravotnictví a ve školství. Navíc, tyto vysoké úroky, které investoři požadují od státních dluhopisů, táhnou nahoru i sazby pro soukromé emitenty dluhu, tedy naše podniky. Ty musejí platit za své dluhy ještě vyšší sazby, než platí náš stát, což jejich konkurenceschopnost přímo ohrožuje. Protože máme pořád samostatnou měnu, je tento efekt opravdu významný, takže naše podniky se financují o několik procentních bodů dráž, než jejich evropská konkurence. To vede k tomu, že zahraniční investoři už nás nevyhledávají tak často a že dokonce někteří začínají naši zemi opouštět.
Druhým problémem našeho zadlužení je fakt, že jeho výše už nám neumožňuje další významné dluhy nadělat. Jenže my nevíme, jaké další výzvy budoucnost přinese. Bude to další zdravotní krize? Bude to další finanční krize? Bude to krize energetických soustav? Dojde k masivním blackoutům a elektřina v místě a v čase bude mít cenu zlata? Nebo dojde ke globálním útokům na počítačovou infrastrukturu naší civilizace? Nevím a neví to nikdo.
Jedno však víme zcela určitě. Něco se zase stane. Daní za náš propojený svět je fakt, že efekt mávnutí motýlích křídel nikdy nebyl tak silný, jako je nyní. V roce 2020 jsme viděli, co dokáže otřesná hygiena na tržišti ve Wuhanu udělat se světovou ekonomikou. Teprve budoucnost nám ukáže, jaké další výzvy budeme muset společně zdolat. Pro jejich zdolání budeme ale zcela určitě potřebovat nové půjčky. Jenže to bude možné pouze tehdy, pokud se nám vůbec podaří najít někoho, kdo nám, jako dluhovému hříšníkovi, ještě půjčí.
Snižování našeho zadlužení zpět na rozumnou míru nebude rychlý proces. Počítejme s tím, že opatření ke snížení dluhu musejí být dlouhodobá. Rychlé škrty z roku na rok, nebo skoková, dočasná zvýšení daní, neřeší vůbec nic. Nás čeká dlouhá cesta, která neudusí ekonomiku a neučiní život v naší zemi nesnesitelným. Připravme se společně tedy na to, že tato opatření budou v platnosti minimálně dekádu, spíše však déle.
Zvýšení daní nám samo o sobě nepomůže a nebude hlavním faktorem našeho úspěchu. Už dnes u nás daně nízké nemáme, žádný daňový dumping u nás neprobíhá a naše složená daňová kvóta už mnoho prostoru pro pohyb nahoru nenabízí. Můžeme a budeme vést debatu o spravedlivějším rozložení daňového břemene mezi jednotlivé subjekty, ale o skokovém navýšení daní nemůže být řeči.
Kde naopak zasáhnout musíme hned, trvale a razantně jsou výdaje státu. To je něco, co Vládu Kopýtek nechávalo zcela klidnou, protože to byl hlavní nástroj maskování její neefektivity a zároveň způsob politické korupce a kupčení s hlasy. To musí přestat okamžitě, masivně a na vždy.
Není představitelné, aby platy ve státním sektoru trvale předbíhaly platy v sektoru privátním, který nás všechny živí. Není možné, aby každý rok vznikaly zástupy nových tabulkových míst, protože vláda chce zaměstnávat své nové věrné, ale nemůže, díky služebními zákonu, propustit staré úředníky. Není možné před každými volbami nahodile přidávat platy státním zaměstnancům podle toho, co velí průzkumy voličských preferencí. Tady musíme být důslední, odvážní a kreativní. Automatizace a digitalizace státu, o které se dvě dekády pouze bavíme, musí nyní skutečně nastat. Výsledkem bude stát menší, levnější a výkonnější.
Výkonnost státu, vyjádřená jeho podporou soukromému sektoru, bude významným prvkem nastartování zcela nové kvality našeho udržitelného růstu. Jedině růst nám totiž, v kombinaci s chytrými úsporami provozních státních výdajů, umožní dosáhnout kvality života, kterou naši občané právem očekávají. Bez růstu nebudeme schopni naše dluhy nikdy snížit, bez růstu nebudeme schopni dosáhnout důstojného místa na ekonomické mapě světa. Bez růstu není budoucnosti. Nezaměňujme ale prosím slova „růst“ a „inflace“. Inflace nad zdravá 2% ročně nám v ničem nepomůže, protože investoři inflační očekávání zahrnou do ceny, kterou budou požadovat po našem státním dluhu a dostaneme se tak do neřešitelné spirály, která nejen že k růstu nevede, ale přímo jej ohrožuje. Růst ano, inflace ne!
Na naší cestě naštěstí nejsme sami. Máme spojence v našich partnerech v zemích EU. Ti nám mohou nejen přímo pomoci, což od našeho přistoupení k EU dělají, ale také nás inspirovat. Naše ekonomické nerovnováhy nejsou v moderní ekonomické historii ničím novým, ani ničím nepoznaným. Podobným výzvám v nedávné minulosti na našem kontinentě čelily vlády Belgie, Dánska, Finska, Holandska, Irska, Itálie, Portugalska, Španělska, Švédska a Velké Británie. Ti všichni to zvládli a my to zvládneme také. Základem ale je pravdivá komunikace státu s občany a obnovení důvěry občanů v politiku a politiky. K prvnímu vykročení na této dlouhé společné cestě vás tedy nyní všechny zdvořile zvu.
(původně zveřejněno 18. 9. 2020 na webu Neovlivni.cz)