Platí, že individuální bohatství je navýsost individuální záležitost. Zdá se vám to jako triviální tautologie? Zdá se vám to tak jasné, že o tom vlastně nemá smysl mluvit? Naše vláda má zjevně názor jiný.
Podle naší, pravicové vlády je nezbytné, aby individuální blahobyt svým občanům zajišťoval a organizoval stát. Kritéria jsou různá, jednou dle pohlaví, jindy podle počtu dětí a příště podle kdoví čeho. Ano, asi každý již jistě chápe, že řeč je o penzijní reformě. Stát se rozhodl, že jeho občané jsou nezodpovědná zvěř a že jim musí, stůj co stůj, zajistit „důstojné podmínky“ na stáří. Ten stejný stát, který není schopen zajistit úklid sněhu z chodníků, opravy silnic po zimě či bezpečnost na silnicích, se rozhodl, že se stane organizátorem veřejného blaha. Z toho jde opravdu strach. Čím vlastně stát argumentuje při řečech o reformě? Stávající stav je prý neudržitelný, protože ve stávajícím průběžném systému je relativně stále méně příjmů a stále více výdajů. Ano to je pravda a znamená to jediné. Že tento státem garantovaný systém bude postupně opět nabývat svého původního významu, tedy minimální sociální dávky, která rozhodně nemá pokrýt veškeré potřeby důchodců, ale spíše tvořit jakousi minimální, přežití umožňující platbu. Vedle ní musí samozřejmě existovat a také dnes existuje nepřeberné množství způsobů, jak se na stáří zajistit. Tato volba je ale pouze a výlučně volbou svobodného občana a nikoliv volbou byrokratů a jejich naháněčů z komerční sféry. Naprosto neexistuje jediný intelektuálně čestný důvod pro přechod na povinný fondový systém. Zato existuje obrovské množství velmi dobrých důvodů pro zachování systému průběžného. Hlavní protiargument penzijní reformy spočívající na povinně fondovém systému se dá shrnout jedinou větou – kde nic není, nejde nic zašantročit. A naopak. Kde něco je, každopádně se to zašantročí. Jednou vás o váš důchod připraví Bernie Madoff nebo podobný vykuk, protože prostě stoprocentní regulace a kontrola neexistuje. Po druhé vás o celoživotní úspory připraví vaše vlastní „csabai vláda“, protože se prostě rozhodne, že ví lépe, jak s vašimi penězi naložit. Zdá se vám to přehnané? Naopak. I pokud byste snad měli tu kliku, že vás nikdo o vaše penzijní úspory explicitně neokrade, vždy vám z nich ukousnou náklady správy a daně. To si při individuálním investování pořešíte sami. A to vůbec nemluvím o tom, že vlastní rozhodnutí, zda a kolik na důchod šetřit, je samozřejmě vysoce individuální. Pro člověka, který se v padesáti stane otcem rodiny, dnes celkem běžný scénář, vypadá situace samozřejmě jinak než pro single ženu kariéristku. Nicméně státní povinný fondový systém jim oběma vnutí jakýsi univerzální model, který v důsledku nebude sedět nikomu. O plánování své důchodové pozice se nikdo nerozhodne kvalifikovaněji než ten, kdo jednou sám důchodcem bude. Chce se zajistit tím, že si za celoživotní úspory pořídí dva byty v Praze a bude žít z jejich pronájmu? Fajn. Chce se zajistit tím, že zplodí a vychová pět dětí a spolehne se na ně? Fajn. Obojí může být legitimní investiční strategií. Ale nenechme stát vstoupit do této rovnice. Nenechme stát, aby nám diktoval, do čeho máme investovat a kolik dětí máme mít. To zvládneme sami. Stát ať se prozatím pokusí zalátat ty díry na silnicích.
(původně zveřejněno 4. 2. 2011 v Hospodářských novinách)