Některé předměty jsou vám ve škole bližší, některá témata naopak působí odtažitěji. Pro mne do té odtažitější části spadalo jedno téma z předmětu o chování organizací, konkrétně příprava top manažerů na důchod. Propracovaná detailnost navrhovaných řešení a textem učebnice malovaná vážnost oné „výzvy“ - jak na stará kolena dát vale své pracovně a přesto mít smysluplný život - mi připadala opravdu vzdálená.
Trochu jsem zpozorněl, když mi jeden kolega v jedné velké bance vyprávěl, jaký problém má jeho otec, který po celoživotní kariéře v představenstvu banky, ovšem v New Yorku, není schopen praktického denního života bez firemních tryskáčů. Naštěstí jsou velké kapitalistické společnosti dostatečně prozíravé a mají pro důstojné odchody svých seniorů dobře vymyšlené mechanismy. Je to logické. Člověka, který dlouho nahlížel pod pokličku vaší firmy, je dobré mít na své straně stále, i když třeba na „volnější lonži“. Dobře zvládnutí EX, mohou pro svoji firmu sehrát velmi pozitivní úlohu, která je jinak v podstatě neobsaditelná. Každý je zná, každý s nimi ochotně hovoří, věda, že jejich prostřednictvím vlastně hovoří se současným vedením, ale tak trochu mimo protokol, z čehož se ovšem, v případě potřeby, může protokolární záležitost obratem vyvinout. Praktické, že? Samozřejmě i tady číhají i na ty nejzkušenější různá úskalí. Neuplynul ještě ani rok od chvíle, kdy jeden z mých obchodních partnerů - EX velké veřejně obchodované americké korporace - přiletěl na mou prosbu do Prahy a setkal se s několika lidmi, samozřejmě striktně neoficiálně, nad určitým projektem. K jeho šoku a mému zděšení jsme se den po schůzce v novinách o jednání dočetli, a to navíc v rovině, že jeho firma v Česku, v tu dobu neexistující zakázku, již dokonce získala. V okamžiku, kdy zprávu od místních novin převzala agentura Reuters, bylo na průšvih zaděláno. Přes tuto osobní zkušenost jsem stále přesvědčen, že velké firmy vědí, proč své EX pro tyto mise využívají. Pro české podniky to zatím není téma. Jednak českých globálních mamutích koncernů není zas tolik a zadruhé jsme pořád, bohudík, relativně mladí. Téma to však bezesporu představuje, pro naši politiku. Naprosto nechápu, jak je možné, že náš stát nepoužívá k prosazování svých zájmů služeb lidí, kteří zastávali po řadu let vrcholné ústavní funkce. Kdo jiný než bývalí předsedové vlád a prezidenti by měl zájmy naší země po odchodu do politického důchodu dále obhajovat? Politickým důchodem samozřejmě nemyslím fyzický věk, ale odchod z politické strany, aby aktivity bývalých představitelů státu nebyly součástí domácí politické scény, ale stát mohl beze zbytku využít jak zkušenosti, tak kontakty i jasnou loajalitu, kterou tito lidé nabízejí. Občasné diskuse na toto téma se obvykle nesou ve zcela opačném duchu: co nás ten či onen potentát bude stát, jak to, že si politický EX bude užívat ochranku a služební auto? Václav Havel nám situaci usnadnil, protože je nezávisle bohatý a má světu co říci i bez mandátu své vlasti. I tak se debata nad jeho „požitky“ zvrhla v nechutnou tahanici o nic. Co hůř, debata o jeho mandátu vůbec neproběhla. Dokáže mi někdo vysvětlit, proč osobnost jeho formátu nemá žádný zahraničněpolitický puvoár? Už teď se děsím, až budeme hledat angažmá pro prezidenta Klause. Očekávané defilé lidské malosti, kdy jeho političtí nepřátelé budou rozvážně kývat hlavami a poťouchle navrhovat, že místo audiny s ochrankou by měl mít po odchodu k dispozici, v rámci úspor, motorové kolo s ozbrojeným myslivcem. A využít jeho schopností a kontaktů? No samozřejmě velmi rádi, ale to víte, není na to zákon, tak snad někdy jindy.
(původně zveřejněno 6. 1. 2011 v Hospodářských novinách)