Každý máme svou mantru. Naše vláda má dokonce dvě. Možná se jejich opakováním vládní úředníci uklidňují, ale ekonomům obě nahánějí pupínky.
Ta první, notně omletá, zní: „Ve jménu snížení schodku je možné cokoliv.“ To je samozřejmě absurdní představa. Schodek rozpočtu je pasivní technický výsledek národohospodářských aktivit. Sám o sobě žádným cílem není. Ano, existují určité hodnoty schodku, určité relativní úrovně, které cosi signalizují, ale i ty jsou výsledkem konkrétních národohospodářských rozhodnutí. To je přesně směr, kterým se má administrativa vydat. Definovat parametry ekonomiky, ve které se máme pohybovat, a svými politikami k takové ekonomice vytvářet předpoklady. Ano, je to neskonale těžší než škrtnout plošně x procent, a to vydávat za reformu. Tento škrtací přístup by byl opodstatněný pouze ve dvou případech. Buď v případě rozpočtové krize, kdy opravdu už na debaty o struktuře ekonomiky není čas, protože brzo nám už nepůjčí nikdo, a nebo v okamžiku, kdy jsme na jakékoliv národohospodářské plánování naprosto rezignovali. Protože se to například nekryje s politickým volebDcyklem. Jinými slovy, když nevím, co chci, tak to alespoň udělám levněji. Druhá mantra: „Daňové výjimky jsou špatné“ je pak pouze logickou extenzí oné naprosté národohospodářské rezignace. Když nejsem schopen stanovit, co je žádoucí, tak to nebudu na nahodilé bázi podporovat. Přitom daňové výjimky jsou logickou a jednou z mála čitelných (je na to explicitní zákon) a nekorupčních (platí nárokově pro všechny) možností vlády, jak ekonomické subjekty motivovat k určitému jednání. Rezignovat i na tuto možnost usměrňování ekonomického vývoje pak znamená zcela pustit svůj osud ze svých rukou. Ano, někdy to nevadí, ale z ekonomických hybatelů se tak stávají ekonomičtí gambleři. Obzvlášť „zábavné“ ale je, když se obě mantry potkají s fázemi ekonomického cyklu. To se děje právě nyní. Naše země prochází chaboučkým oživením a rozhodně nepotřebuje fiskální dietu. A už vůbec nepotřebuje cílené rdoušení těch několika málo sektorů, které nejsou přímo závislé na situaci našich zahraničních trhů, které opravdu ovlivnit neumíme. Minulé vlády se v této oblasti chovaly s daleko větším smyslem pro ekonomickou realitu. V časech skutečné krize si například naše země, jako jedna z mála v Evropě, nenechala vnutit šrotovné, ale místo toho umožnila zrychlené odpisy firemních aut, tedy daňovou výjimku! Prodeje aut se nezastavily a šrotovné zaplatily okolní vlády. Asi tehdejší vlády svým NERVům naslouchaly pozorněji. Dnešní vláda, místo respektování doporučení svých poradců, raději brousí sekeru na politicky mimořádně citlivý sektor výstavby nemovitostí pro bydlení. Nepochopitelné mantry ale mají asi přednost i před politickými instinkty. Pokud zároveň zvýšíme DPH, protože přece bojujeme proti schodku, a zároveň znemožníme odčitatelnost hypotečních úroků od daní, protože také bojujeme proti výjimkám, a to vše navíc v období očekávaného růstu úrokových sazeb, tak co se asi stane? A jaké bude efektivní daňové saldo? No stane se to, že rezidenční výstavba se zastaví úplně, ceny pozemků dále propadnou, stavebnictví, zdecimované krizí a rozpočtovou dietou dostane další ránu, daňové inkaso poklesne, schodek se nesníží, ale zvýší a lidé si holt ten svůj vysněný baráček postaví až za sociálnědemokratické vlády. V jakém budou vzpomínat na vládu Petra Nečase, není asi třeba zvlášť zdůrazňovat. Óm mani padmé húm.
(původně zveřejněno 12. 4. 2011 v Hospodářských novinách)