Milé děti. Dneska vám budu vyprávět, jak je to doopravdy s tím naším státním dluhem. Hezky se posaďte a poslouchejte. Náš státní dluh je velký. Je to číslo, které si nikdo z nás neumí představit. Možná Petr Kellner. Je to číslo tak velké, že pro nás vlastně nic neznamená. Je to tolik peněz, že přece nikdo nemůže čekat, že bychom to fakt někdy mohli splatit. Je to nekonečno. My to ale nikdy splatit nechceme a nikdo to ani po nás splatit nežádá. Tak jako my si už budeme navždy půjčovat, tak jiní lidé, kteří mají peněz přebytek, je rádi do našich půjček budou navždy investovat. Každý, kdo vás, milé děti, straší tím, že státní dluh se má splatit, eventuálně vám vypočítává, jak dlouho to bude trvat, vás jenom škádlí. Kdybyste ale přece jenom chtěly žít chvíli bez dluhů, třeba celý rok, musely byste prodat celý ČEZ, všechny lesy, pražské letiště, Budvar, Poštu a železnice, ale pořád by to nedalo ani půlku. Víc ale už prodat nemůžeme, protože už nic jiného nemáme. Tak co kdybychom zkusili na někom ušetřit? No, nejlepší by byli důchodci. Vy jste ještě malé, vám to nebude vadit, tak důchodcům sebereme čtvrtinu důchodů. Oni už se nějak postarají. Pokud tedy, milé děti, prodáte všechno, co máte, seberete dědečkům a babičkám čtvrtinu jejich důchodů a deset let nebudete dělat nové dluhy, tak až půjdete k maturitě, bude vaše země bez dluhů. To je ale poměrně málo pravděpodobné. Co je daleko pravděpodobnější, je, že naše dluhy se budou dále zvyšovat. Prodávat žádný majetek se nechystáme, dokonce jsme si to, třeba v případě pražského letiště, odhlasovali v parlamentu. A ten nápad s tím omezením důchodů, to byla jen legrace. No, legrace to bude už jen do konce tohoto volebního období. Pak totiž, při předpokládané změně vlády a při předpokládané fiskální expanzi dojde k tomu, že naše velké dluhy budou už tak velké, že si toho naši věřitelé všimnou. Řeknou si, že nám sice ještě půjčí, ale že za to budou chtít větší úrok. A pak ještě větší úrok a pak, jednoho dne, řeknou, že už nám asi dále nepůjčí. Když budeme mít štěstí, jako ti milí Řekové, tak nám ty dluhy odpustí a můžeme začít znova. A teď na chvilku vážně. Předpokládejme, že po příštích volbách se v létě 2014 vlády ujme levice. S výjimkou pár radnic bude levice ovládat celý systém. To nebude jen obrovská moc, ale především mimořádná odpovědnost. Náš dluh bude v tu dobu větší o nějakých 250 miliard, tedy do voleb ještě utratíme další ČEZ! A levicový stát bude muset plnit své volební sliby a volební program. A to jsou další dluhy. Jenomže nebezpečně se přiblíží doba, kdy už to s naším půjčováním nepůjde tak snadno. Dostaneme se do situace, kdy celý systém bude lačnit po penězích, ale ony začnou docházet. A protože levicový stát asi na těch důchodcích šetřit nebude, bude prostě muset majetek prodávat. Vrátí se tak trochu situace o posmluvní vlády, která, přestože byla vládou ideologicky levicovou, ve své hospodářské politice prokázala pragmatičnost a pružnost. Tak jako Zemanova vláda úspěšně privatizovala banky a vytvořila tak zdravý bankovní sektor, bude muset Sobotkova vláda zmobilizovat veškerá aktiva a alespoň část dluhu umořit. A to bude jedině dobře. Ať to nemusí celé platit pan prezident.
(původně zveřejněno 18. 2. 2013 v Hospodářských novinách)