Mám rád vědu. Ne pro její výsledky nebo intelektuální superioritu, ale proto, že za jeden ze svých základů považuje metodu. Bylo by báječné a pro nás všechny nesmírně zdravé, kdyby se nám tento princip podařilo přenést i do našich každodenních, nevědeckých životů. V tuto chvíli tomu tak evidentně není.
Naším veřejným prostorem již po desetiletí cloumají dva intelektuální fauly, které celý náš život neuvěřitelně deformují. Prvním faulem je tvrzení, že dobro se může prosazovat jakýmikoliv prostředky, protože jeho dosažení je samo o sobě prvořadým morálním cílem. Pod praporem této myšlenky se v naší části světa odehrály v minulých desetiletích neuvěřitelné zločiny. Kdykoliv je s nimi člověk konfrontován, automaticky mu naskočí myšlenka, jak to bylo vůbec možné? Čím byly tyto hrůzy ospravedlněny? No přece dobrem. Vždycky někdo třetí přesně věděl, co a jak je pro ty ostatní dobré, a rozhodl se jim to vnutit. Bez ohledu na metodu, nebo chcete-li, právo a další systémy, které civilizaci definují. Že je to už dávno za námi? Ale kdeže. Stačí jen rozpoutat trochu té mediální poptávky po „spravedlnosti“ a vše ostatní jde stranou. Kdo je náš nepřítel? Tak třeba nenasytní investoři do fotovoltaiky. Je nutné s nimi zatočit! Je přece nespravedlivé, aby se jim jejich investice vrátily už za pět let! Takže to společně za potutelného pochechtávání, spravedlivě, zařídíme tak, aby nevydělali. Pokud možno nic! Že jsme to udělali nekorektně? No a co. Bylo to pro dobrou věc. Nebo bezpečnost na silnicích. Policie byla donucena přestat vykonávat policejní práci v oblasti dozoru nad dopravou. Někteří řidiči si to vyložili tak, že mohou cokoliv. Jak to vyřešíme v situaci, kdy nejsme schopni z výše uvedených identifikovat pachatele dopravního přestupku? Přeneseme důkazní břemeno na majitele! Zaznamenali jsme přestupek, nevíme sice, kdo a proč se ho dopustil, ale majitele vozidla jsme schopni dohledat, a tak ho potrestáme. To pak můžeme rovnou, ve spravedlivém tažení za záchranu lidských životů, uzákonit povinnost, že před usednutím do vozu každý řidič preventivně zaplatí pokutu za překročení rychlosti, protože to stejně někdy udělá, a pokud dokáže, že nic neprovedl, tak mu ji vrátíme, možná. Druhým faulem naší doby je teze, že když se nepravosti dopustí „hodný“ člověk, jedná se o nepravost menší, anebo možná vůbec žádnou. Toto kastování lidí je skutečně neuvěřitelné. Kdyby se do volební kampaně pustil jakýkoliv standardní politik, vyzbrojen pouze úsměvem a shlukem blondýnek, nejenže by ho nikdo nebral vážně, ale média by jeho kampaň velmi rázně, předčasně ukončila. Když je ale oním věrozvěstem nových pořádků „dobrý“ člověk, a je celkem jedno, jestli je to moderátor nebo majitel cestovky, hlavně musí být dobrý a spravedlivý, nikdo se nad tím nepozastaví. Oba fauly jsou, bohužel, konstantami naší doby a naší země. Ale možná nejen naší. Možná je jakási iracionální touha po univerzální spravedlnosti a dobru, oproštěných od jejich přízemních lidských nositelů, naší civilizaci, prolezlé univerzální skepsí, prostě dána. Mně se ale příčí. Proto vždy, když Clint Eastwood vysune čelist a procedí mezi zuby směrem ke svému nadřízenému, že on toho padoucha teda dostane stůj co stůj, přepínám na Šehrezádu.
(původně zveřejněno 15. 2. 2011 v Hospodářských novinách)