Je to akési švédske…Pamětníci jistě vědí, kdo je autor této slavné věty a v jakém smyslu ji používal. (Slavný režisér a autor mnoha bonmotů Ján Roháč tímto výrokem označoval divadelní i životní blbosti, zejména ty, co se tvářily hlubokomyslně, pozn. Neo) Jako každý velký výrok i tato věta žije dnes dále a nachází nové kontexty. Tím evidentním kontextem je průběh nemoci COVID-19 právě v onom Švédsku. Liší se od zbytku světa a to velmi podstatně. Křivky všech zemí jsou si podobné jako vejce vejci. Vypadají jako vlna před zlomením. Mají dlouhou, téměř lineární náběhovou křivku v úhlu 45 stupňů a po dosažení vrcholu se ohýbají, zpravidla prudčeji zase dolů. Švédsko ale ne. Švédská křivka se neláme. Je v plato.
Prvotní lineární nárůst nebyl doprovázen poklesem. Švédsko si trvale drží nárůst nových nemocných a jeho křivka neklesá. Určitě se o tom budou jednou medikové učit a určitě tahle křivka vstoupí i do učebnic politologie. To, co nás děsí, Švédové oslavují. Lidé si podobiznu „švédského Prymuly“ nechávají tetovat na těla. Asi dnes není nikdo, kdo by nevěděl, kdo je Anders Tegnell, strůjce a advokát švédské cesty. Ten nás ale dnes nezajímá, nás zajímá švédský graf, který vypadá jako pravá půlka znaku pro odmocninu. Vyrostla a neklesá.
Stejně totiž vypadá graf našeho státního dluhu. Prvních dvacet let budování českého kapitalizmu připomínalo úvodní fázi kovidové nákazy, když náš státní dluh vytrvale rostl. Za poslední dekádu sice neklesá ale jeho nominální růst stagnuje a připomíná tak onu švédskou křivku. V mnoha článcích jsem vysvětloval proč to tak je. V mnoha článcích kritizoval, že tohle chování nám znemožní přistoupit ke spravedlivějšímu systému penzí. Tisíckrát jsem říkal, že tahle politika bude, při první černé labuti, znamenat, že nám vyschnou penězovody, nutné k dokončení naší stále polovičaté dopravní infrastruktury. Že nikdy nebudeme schopni náš stát zmodernizovat.
Tak teď to tady máme. Peníze, které jsme mohli věnovat modernizaci naší země, budeme muset dát na její prostou obnovu. Samozřejmě, že to nebude úplně stejné, samozřejmě, že máme možnost dílčím způsobem naši zemi vylepšit. Když vám praskne voda v koupelně, tak tam taky na zeď nedáte Eriku po rodičích, ale novou moderní dlažbu. Nicméně je to pořád stejný dům, je to pořád stejná kvalita života. Ani favela, ani Pátá Avenue.
Tohle teď přesně čeká nás, budeme jenom lepit to, co jsme za třicet let stihli vybudovat. Veškeré sny o skokovém vylepšení našich životů jsou naivními představami a teze o „využití příležitosti dané kovidem“ k vybudování lepších zítřků jsou úplně mimo realitu. Tedy mimo realitu kapitalizmu. Ten má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. K jeho provozování potřebujete peníze. Ano, cokoliv je možné, ale za peníze. Jenže my jsme letos o spoustu peněz přišli a ještě o větší hromadu přijdeme. Měli jsme buřtostánek a ten nám vyhořel. Tedy jsme přišli o tržby. Ty už nám nikdo nevrátí. Ty jsou fuč. Navíc teď musíme buřtostánek postavit znova. To bude trvat, takže výpadek v tržbách bude pokračovat. No a rekonstrukce nás na řadu let zadluží. Fakt v tom někdo vidí příležitost? Žádná tam není. Je tam, jakkoliv to slovo nesnáším, výzva. Nebo úkol, chcete-li.
Stejně jako se nemoc neprojevila u všech nakažených stejně, i její ekonomická forma nebude mít pro všechny stejné následky. Pokud včas nezasáhneme, čeká nás další rozevírání nůžek. Mezi bohatými a chudými, mezi Prahou a zbytkem státu, mezi těmi co „mají vatu“ a těmi, co mají smůlu. Předkovidí Česká republika měla mnoho vad, ale nerovnost nebyla tou hlavní.
Teď se ale může snadno stát. Pokud tohle dopustíme, pokud budeme neadekvátně reagovat na tenhle hrozící problém, doplatíme na to fakt všichni. Nikdy jsme netrpěli masivním odlivem mozků, nikdy jsme netrpěli generačním odchodem elit, ale to se všechno teď může změnit. Pokud vytlačíme další část společnosti na ekonomickou periferii, náš stát se začne zadrhávat. Díky negativnímu organickému přírůstku populace založíme trendy, díky kterým bude pro nastupující generace obtížné v Česku žít.
Nejohroženější skupinou jsou pochopitelně ti nejchudší. Lidé a rodiny v exekucích. Je jich u nás neuvěřitelné množství a na obecném blahobytu se podílejí disproporčně málo. Ekonomická a sociální deprivace je u nás státem neřešená a tohle se bohužel má velkou tendenci teď ještě zhoršit. V této ekonomicky bezprecedentní době by stát měl sáhnout k bezprecedentním řešením. Každý z nás v tuto chvíli dluží 160 tisíc jako podíl na státním dluhu. Jsou to samozřejmě virtuální peníze, protože spousta občanů by to naprosto nebyla schopna splatit.
Jenže stejně virtuální jsou i dluhy mnoha našich spoluobčanů. Oni je také nikdy nesplatí. Nikdy nebudou mít tarif na mobil, nikdy nebudou mít platební kartu. Dluží různým subjektům. V téhle situaci by bylo moudré, kdyby jim stát jejich státní dluhy odpustil. Naše státní zadlužení stejně dramaticky vzroste. Vzroste skrze různé rozdělovací mechanizmy, kde budou z definice „dříve u krmelce“ ti mocní a bohatí a na chudé nezbyde jako obvykle nic. Tohle bychom změnit mohli. Je to nejenom morální, ale i ekonomicky správné. Všichni ekonomové vědí, že trickle-down ekonomie nefunguje a že dolů prostě nikdy nic nedoteče.
Takže, když si opět jdeme jako společnost masivně půjčit, vynechme z toho prosím tentokrát ty nejchudší. Je to ekonomicky správné, lidsky důstojné a všem se nám to vrátí.
(původně zveřejněno 29. 5. 2020 na webu Neovlivni.cz)