ZDRAVÍ ČESKÝCH BANK: CHCI INFORMACE, NIKOLI CHLÁCHOLENÍ

Veřejní činitelé nás často mimoděk zneklidňují. Pokud například někdo veřejně prohlásí, že se rozhodně nemusíme něčeho obávat, značná část populace, která dosud o samotné existenci dané věci vůbec nevěděla, se jí obávat začne.

Přece kdyby to fungovalo standardně, tak proč se o tom vůbec mluví? Takže se asi něco chystá. Toto chování není vlastní jenom nám, středně poťouchlým potomkům Franze Kafky a Jaroslava Haška, ale kupodivu tak fungují i globální finanční trhy. Ale jak říká Woody Allen, to že jste paranoidní, ještě neznamená, že vás opravdu nesledují. Tedy máme být některými rádoby chlácholeními zneklidněni? Například, když národní banka a všichni ostatní tvrdošíjně opakují, že komerční banky obhospodařující na našem území vklady českých střadatelů, jsou bezpečné, máme se bát? Nebo se hodit do klidu? Jak už v Česku bývá zvykem, tak napůl. U nás se můžeme v zásadě potkat se třemi typy bank. První, co do tržního podílu okrajovou skupinou, jsou banky vlastněné domácím kapitálem. Nemají na trhu univerzálních bankovních služeb významnou pozici a každá z nich je nějakým způsobem specifická. To se bude časem měnit, protože tuto část spektra doplní postupně některé kampeličky, které mají k bankovní licenci namířeno. Druhou skupinou jsou banky, které fungují jako pobočky nadnárodních bank, jinými slovy sdílejí se svými centrálami bilanci a není velký rozdíl, zda u nich máte otevřen účet v Praze, nebo v zahraničí. Tady jsou sebevědomá prohlášení našich chlácholičů zcela mimo mísu, protože zdraví takového subjektu je mimo účinnou kontrolu našich relevantních orgánů. Řada klientů těchto bank těžko zapomene, jak jim tyto jejich přístavy bezpečí v době finanční krize suše oznámily, že úvěr je splatný, protože na centrále v zahraničí potřebují peníze i z Česka. To, že tak tito klienti byli donuceni refinancovat své standardní úvěry v tu nejhorší dobu, je asi jasné. Třetí skupinou jsou velké banky v postavení dceřiných společností globálních hráčů. Bůh ví proč se jim říká české banky, asi proto, že tam hodně Čechů pracuje. Jsou to právě ty banky, o kterých chlácholiči tak často mluví jako o domech lásky a pohody. To však není minimálně ze dvou pohledů zcela namístě. První citlivou oblastí je otázka přechodových cen za služby ve skupině. To zní sice strašně, ale v podstatě se jedná o to, zda ceny, které účtuje své dceři podnikající v Česku její zahraniční matka, jsou přiměřené službám, které za to místní ústav dostává a zda taková protihodnota vůbec existuje. Druhý problém se již spontánně začal vyjevovat, a to ve formě přiznání podivných pozic v podivných cenných papírech v portfoliích těchto bank. To, že drží řecký dluhopis centrála v zahraničí nebo londýnské centrum těchto operací, je sice nemilé, nicméně obchodně a regulatorně logické. To, že takový papír v tak obrovském rozsahu drží dcera v Česku, je nelogické, a tudíž podezřelé. Fakt by mne zajímalo, kdy, od koho a za jaké ceny byly tyto pozice do Česka nakoupeny. Ta myšlenka mne zneklidňuje. A asi jako každý myslící tvor nechci chlácholení, chci informace.


(původně zveřejněno 19. 10. 2011 v Hospodářských novinách)

Napište mi!