ZÁTĚŽOVÉ TESTY JAKO BERANIDLO MOCENSKÝCH ZÁJMŮ

Módním slovem několika uplynulých kvartálů jsou zátěžové testy. Následují vždy po nějaké katastrofě. Jednou je to Lehman Brothers, podruhé Fukušima. Skeptik by se asi ušklíbl a řekl něco v tom smyslu, že k čemu je mi opatření, které přijímám po katastrofě, a jestli by nebylo lepší přijímat opatření před katastrofami. Zátěžové testy se přesně jako takové preventivní opatření snaží tvářit. Vzhledem k tomu, že stress testy zatím v jaderných zařízeních neproběhly, podívejme se na ty bankovní s cílem zjistit, zda – kromě svých suchých výstupů – produkovaly také něco s širší platností. Co to vlastně ale je, takový zátěžový test? 

Především se jedná o proces, který se obrací do budoucnosti, nepopisuje současnost nebo minulost. Vybere se několik scénářů, například dva. Jeden scénář, říkejme mu základní, vychází z oficiálních odhadů státních institucí, centrálních bank a statistických úřadů. Druhý, říkejme mu pesimistický, vychází jako průnik nejhorších scénářů, které ohledně budoucího vývoje ekonomiky publikují soukromé subjekty a představuje tak například výhled hlubší a delší recese. Vždy se ale jedná o předpoklad budoucího vývoje.   Líbil se mi v této souvislosti povzdech jednoho novináře, který uprostřed finanční krize řekl, že nikdo neví, co se děje, a zejména to nevědí experti. Pokud ale s tímto omezením umíme žít, pokračujme dále v testování. Oba scénáře je nyní nutno detailně, položku po položce promítnout do všech oblastí hospodaření banky. Tedy, jestliže nezaměstnanost stoupne na 12 procent a HDP poklesne o jeden procentní bod, jaký to bude mít vliv na hodnotu každé naší bilanční (úvěry, cenné papíry) a mimobilanční položky. Tuto sumu negativních změn pak poměříme s kapitá který buď máme, nebo můžeme mít k dispozici, a zjistíme, zda by konkrétní banka byla schopna daný scénář přežít bez dodatečné kapitálové injekce.  Jakkoliv se tento postup zdá býti rozumným, jeho praktické použití má jedno podstatné úskalí. Tímto úskalím není proces samotný, ale je jím interpretace jeho výsledků. V případě, že výsledek testu je neuspokojivý, měla by postižená finanční instituce v extrémním případě až „propadnout“, tedy být zrušena. To se ale samozřejmě nestane. Všichni jsme viděli, že světové banky jsou opravdu příliš velké, než aby mohlo dojít k jejich pádu. Takže výsledky testů poslouží jako indikátor k doplnění kapitálu? To také ne, jejich výsledky nemají podobu vynutitelných opatření, takže pro konkrétní banku de facto nic nepředstavují. Výsledky těchto zátěžových testů jsou používány pouze k tomu, aby se pod jejich pláštíkem bankám vnutila další regulace, aby byly zavedeny nové daně, které slouží například k financování nesmyslné evropskounijní agendy, aby politikové s unionistickým viděním světa lépe dosáhli do další původně soukromokapitalistické domény.  Pokud budeme tyto závěry transponovat do oblasti energetiky, je jasné, že fukušimská tragédie poslouží opět pouze jako beranidlo obchodních a politických zájmů. Je jasné, že jaderné elektrárny, které konstrukčně odpovídají stavu vědy a techniky před třiceti a více lety, budou mít s absolvováním určitého typu scénářové simulace problém. Jak velký bude, záleží jen na nastavení parametrů testu a ty budou nastavovat politickoekonomické skupiny. A protože jsou ve hře miliardy dolarů, je celkem jasné, jak to celé dopadne, kdo bude vítěz a kdo poražený.  Stručně řečeno, být obyvatelem Horního Jiřetína, tak pomalu začínám balit.


(původně zveřejněno 4. 4. 2011 v Hospodářských novinách)

Napište mi!