Každá hospodská debata se po čase stočí k politice a k jejím dopadům na ekonomiku. Téma je pokaždé jiné, ale princip zůstává. Je jím systemická chyba v uspořádání naší společnosti, pro kterou rád využívám termín Řízkový kapitalismus.
Pamětníci vědí, že do roku 1989 se o Maďarsku hovořilo jako o zemi Gulášového socialismu. To nebylo nic hanlivého, ba právě naopak. Znamenalo to, že socialismus v Maďarském podání se podstatně lišil od Sovětského vzoru a také například od jeho české mutace. Bylo to patrné ve všech oblastech života, od ekonomiky po kulturu. Nakonec, třeba legendární The Queen vystoupili v roce 1986 právě v Budapešti. Takže, i když v Maďarsku měli také socialismus, podstatně se od zbytku světa lišil a to mu vysloužilo vlastní politologickou nálepku.
Náš kapitalismus se také od teoretické normy, nebo od většinového, praktického provedení dost liší. Proto si také zaslouží svoje svébytné označení, a protože naše nejoblíbenější jídlo je řízek, máme kapitalismus řízkový. To je stav, kdy náš systém vykazuje obrovské množství systemických odlišností, které jsou sice pro teoretika zajímavé, které ale mimořádně brzdí jinak bezesporu schopný národ. Už dlouho, v podstatě celé dvacáté první století. Zbytek světa ale nečeká a tak nejen, že nikoho nedoháníme a jedeme dramaticky pod své možnosti, ale dokonce se reálně propadáme. Jak to, že lidé nejdou do ulic? Jak to, že obecná nespokojenost není permanentním leitmotivem veřejného diskurzu? Jednoduchá odpověď je, že i v tom zaostávání se máme lépe, než dříve, lépe, než podstatná část světa, ale hlavně, jsme se stávající situací celkem spokojeni. Možná jsme tedy spíše Pivní kapitalismus.
Tak či tak, náš systém se kolem přelomu století přestal vyvíjet směrem ke zdravé, otužilé, efektivní společnosti a jakoby se další cesty zalekl. Doprivatizací bankovního sektoru u nás v roce 2001 v podstatě reformy skončily. Ale to už je celá jedna lidská generace. To už je doba, jejíž vymazání z tréninkového deníku ekonomiky je citelně znát. Důvody jsou, jako vždy, politické. Reformní úsilí devadesátých let bylo vystřídáno různými odstíny populistické politiky, která, s výjimkou období světové hospodářské krize, trvá v podstatě dodnes. To je paradoxně dobrá zpráva, neboť stávající dvacetiletá nečinnost není objektivní daností, ale výsledkem našeho politického přešlapování na místě, které samo také zvolna odumírá a bude definitivně něčím nahrazeno. Co jsou naše domácí úkoly, které jsme v minulém století nestihli, nebo nechtěli stihnout?
Především dokončení privatizace korporací. Náš stát například vlastní pivovar. Proboha proč? Do dnes vlastníme dvě desítky tzv. státních podniků, spadajících pod jednotlivá ministerstva. Patří sem třeba Česká pošta, Budějovický Budvar, těžební společnost Diamo, Lesy ČR, distribuční společnost ČEPS, jednotlivá povodí řek nebo firma LOM Praha, která se zaměřuje na opravy a modernizaci vojenských i civilních vrtulníků a letadel. Druhou skupinu tvoří akciové společnosti s většinovým podílem státu. Zde dominují ČEZ, v němž stát ovládá necelých 70 procent, Letiště Praha a ropné firmy Čepro a Mero ČR, jež ovládá plně. Žádný z těchto podniků náš stát k ničemu nepotřebuje a nemá je vlastnit. Jejich souhrnná hodnota je ve vyšších stovkách miliard ale jejich ekonomická výkonnost tomu naprosto neodpovídá. K jejich privatizaci samozřejmě dojde, ale pod ekonomickým tlakem, v nejméně vhodnou dobu, kdy za ně stát, tedy my všichni, dostaneme zlomek jejich skutečné hodnoty. Při tom stovky miliard takto získané, bychom mohli obratem investovat do dobudování dálniční a železniční sítě, které by pro ekonomiku měly násobně vyšší efekt, o efektu pro každodenní kvalitu životů nás všech nemluvě.
Dalším úkolem je vpuštění soukromých zdrojů do systémů státních služeb, tedy zejména školství a zdravotnictví. Naše školství, od předškoly po maturitu, je neuvěřitelnou dvourychlostní soustavou, kde vedle sebe existují špičkové, výběrové, čítankově efektivní instituce pro privilegovanou část společnosti a řekněme velmi průměrné až zoufale podprůměrné „záchytné stanice“, které slouží v podstatě pouze k pobytu dětí do doby plnoletosti. Nikde jinde není blahodárný účinek soukromých zdrojů tak vidět, jako v této části našeho vzdělávání. A tak zatímco studenti na víceletých výběrových gymnáziích hovoří plynně několika jazyky a vybírají si mezi prestižními univerzitami po celém světě, jejich méně šťastní vrstevníci masově propadají u triviální státní maturity. Jediné, na co jsme se v této oblasti kdy vzmohli, jsou občasné „výhružky“ zrušením víceletých gymnázií.
Naše vysoké školy jsou v katastrofálním stavu. Jsou to bizarní ostrovy, obsazené podivnými kmeny vyučujících, kteří sice mají vysokou míru kontroly nad studenty, ale jejichž aura pohasíná na schodišti před školou. Tam, kde se podařilo soukromým penězům tuto „selanku“ penetrovat, je situace pochopitelně jiná, ale stalo se tak nikoliv systémově, ale pod rouškou konkrétních projektů v konkrétních několika málo oborech a pracovištích. Vůbec si neumím představit absolventa špičkového českého víceletého gymnázia, který nastoupí na průměrnou českou veřejnou vysokou školu. Čest výjimkám. V systému, kde posluchač je zároveň studentem, tedy „podřízeným“ a zároveň nositelem peněz, tedy „nadřízeným“ to ani jinak být nemůže. V systému, který je ve vztahu k financování postaven na nárokové kvantitě a nikoliv na konkurenční kvalitě to zkrátka jinak nejde. Pokud toto nezměníme, nebudou naše vysoké školy nikdy konkurenceschopné a ti nejlepší studenti o nich nebudou vůbec uvažovat.
Další rozměr je čistě ekonomický. Podle všech statistik mají vysokoškoláci vyšší platy, nižší nezaměstnanost a jednoduše lepší život, než lidé s nižším vzděláním. Tím, že naše vysoké školy jsou bezplatné, dochází k mimořádně nespravedlivé situaci, kdy chudí platí vzdělání bohatým. Kdy důchodci, kteří také přispívají do státního rozpočtu platbami DPH, financují studium práv dětem z bohatých rodin. Čas od času probleskne debata u absolventů lékařských fakult, kteří za nulové školné dostanou titul, který jim umožní kariéru v zahraničí. Vždy se ozvou hlasy, které to chtějí nějak administrativně zakazovat, dávat lékařům umístěnky a podobné nesmysly. Řešení je při tom úplně jednoduché. Je prostě ekonomicky neracionální, že se studenti na nákladech svého studia nepodílejí a navíc je to lidsky nemravné.
Úplně stejná situace panuje v našem zdravotnictví. Pod vlajkou nejlepší péče pro všechny zadarmo, máme špičkovou péči pro někoho a loterii pro ostatní. Je to učebnicový případ fungování ekonomie v praxi. Za nulovou cenu je poptávka nekonečná. A protože nabídka nekonečná není, musíme do rovnice zapojit další kritéria. Tím kritériem je typicky čas. Takže na známého odborníka čekáme. Myslet si, že všichni čekáme poctivě a stejně je dětsky naivní. Ale my si na to hrajeme, takže nedovolíme, aby si bohatší zaplatil za parkování u vchodu do špitálu, za jednolůžkový pokoj, za lepší stravu. Při tom všichni víme, že známý sportovec, zpěvák, nebo jinak výjimečný člověk prostě s námi ostatními frontu stát nebude. Ochuzujeme tak zdravotnický systém o významnou část příjmů a raději budeme pořádat sbírky na nejkřiklavější případy selhání systému, než bychom dovolili movitějším občanům, aby do systému více transparentně přispěli.
Dalším nepříjemným výsledkem je pak to, že zdravotnické náklady nejsou jedinci nijak signalizovány a neodměňují jeho žádoucí a nepenalizují jeho nežádoucí chování. Je přece nemožné, aby chronický kuřák, který na preventivní prohlídce nikdy nebyl a bez tří piv si neumí cestu z práce představit, platil do systému ne podle svého rizika, ale podle své mzdy. To je opět nejen ekonomický nesmysl ale vrchol amorálnosti. Nedávno byla zrušena karenční doba, což je jistě správný krok. Nikde jsem ale neslyšel, že proplácení nemocenské bude třeba vázáno na jakoukoliv prevenci. Například na očkování proti chřipce. Proočkovanost u nás je nějakých 5%, světově 30% a v USA dokonce 50%. Medicínské přínosy jsou mimo diskuzi a finanční také. Proč nejsme schopni takhle triviální koncept zavést do praxe?
Posledním velkým balíkem společných peněz jsou důchody a tam je kupodivu už dobojováno. Někdy to tak zkrátka v životě je, že okno příležitosti je časově omezené a že se prostě zavře. Okno příležitosti důchodové reformy se zavřelo někdy v polovině devadesátých let. Jak to? Pro přechod na fondový systém je nutných několik předpokladů.
Prvotním je hledisko zdrojů. Po relativně dlouhou dobu totiž stát platí jakoby systémy dva, z průběžného vyplácí stávající důchodce. Ten ale svými daněmi financují stávající pracující. Ti ale, vedle toho, musí být schopni vytvořit během svých životů dostatek zdrojů, ze kterých se pak budou platit jejich důchody. Tento manévr je tím snazší, čím je poměr pracujících k důchodcům vyšší. To se ale v našem případě setrvale zhoršuje. Zároveň tento manévr je tím snazší, čím jsou zdravější veřejné finance. Jenže zatímco v roce 1996 byl náš dluh pouhých 11% HDP, dnes je to celých 30%. A pak že budoucnost neprojídáme. Zároveň je pro tento manévr nutná široká podpora veřejnosti, ochota utahovat opasky, která v prvním transformačním období byla skutečně nebývale vysoká a která dnes v zásadě neexistuje. Na všechno máme nárok, všechno je základní lidské právo. Zároveň je tento manévr čím snazší, čím jsou vyplácené důchody nižší. Náš průměrný důchod je 12 tisíc, zatímco v roce 1996 byl, dnes těžko uvěřitelné čtyři tisíce korun.
A takových problémů je navíc celá řada. Suma sumárum, prostor pro důchodovou reformu jsme prokecali, byť nám OECD, MMF a Světová Banka radily něco jiného a dnes už je rozhodnuto. O čem? Je rozhodnuto o tom, že naše důchody budou už navždy tvořeny průběžným, státním pilířem, který bude největší politickou kartou nadcházejících dekád. Nejen že důchodců bude stále více a více, ale budou stále chytřejší, schopnější a začnou se politicky organizovat. To bude neúprosně determinovat směřování naší společnosti a na investice všeho druhu bude objektivně stále méně státních zdrojů. To je ten okamžik, kdy dojde k doprivatizaci státních aktiv.
Státní důchod nebude schopen udržet budoucí důchodce při životě a tak vznikne, nebo se více prosadí řada inovativních finančních produktů, které budou na situaci reagovat. Každý bude muset za svůj osud převzít významně vyšší část odpovědnosti, což se v podstatě již děje. Tento trend bude jednoznačně posilovat a bude mít dnes těžko předvídatelné dopady do chování mladších generací. Nakonec stát může zdanit jenom ekonomickou aktivitu a pokud žádnou nevykazuji, možná je to nejlepší řešení pro jednotlivce, ale definitivně ne pro celek. Důchody jsou tak paradoxně nejvíce systematicky státem zanedbanou složkou našich veřejných financí, ale zároveň kupodivu složkou nejvíce reálně zreformovanou. Lidé zkrátka prosté ekonomické realitě rozumí. A je to logické.
Není to nic světoborného, nic nepochopitelného a člověk ani nemusí absolvovat přednášku z ekonomie, aby instinktivně věděl, že když je něco zadarmo, není to kvalitní a plýtvá se tím. A že nouze naučila Dalibora housti. Proč tedy místo jednoduchých logických změn významných systémů našich veřejných financí hovoříme o pseudoproblémech? Proč vyvoláváme nereálná očekávání sliby o stovkách miliard, které získáme omezením korupce? Proč slibujeme lidem lepší svět, který zařídíme centrálními nákupy toaletního papíru na ministerstvech? Proč? Protože tyto cíle leží mimo působnost konkrétních voličů. Nevyžadují od nich žádnou aktivitu, dokonce ani přemýšlení. Co na tom, že jsou to chiméry. Co na tom, že neřešením skutečných problémů trpíme všichni? Jenže ignorováním se nic pozitivně nevyřeší a výše popsané problémy nezmizí.
Dnes je módní popírat politické pravolevé dělení. Pojďme tedy na závěr společně konstatovat, že naším společným problémem není hodně nebo málo pravicovosti nebo levicovosti. Naším problémem je naše verze kapitalismu s mnoha přívlastky a z mnoha nedokonalostmi. Potřebujeme prostě méně ideologie a více ekonomie. Dobrá zpráva je, že to je společnými silami zvládnutelné. (původně zveřejněno 29. 7. 2019 na webu Neovlivni.cz)