Privatizace je jednou za život. To říkával jistý privatizační pirát našeho kapitalistického dávnověku. Bez ohledu na jeho dnešní osud je potřeba říci, že měl pravdu. Majetkové přesuny v řádech stovek miliard se nikde nedějí příliš často a samozřejmě vytvářejí neopakovatelné příležitosti. Tyto příležitosti způsobuje jakákoliv změna, nebo alespoň nejistota v systému.
Za mých časů v Citibank, opět v minulém století, jsme jakýkoliv pohyb na trzích toužebně očekávali, neboť obchodní model banky vyžadoval, abychom zhruba třetinu zisku každý rok dosahovali obchodováním produktů „Treasury“. Od té doby dobře vím, že ať se na trhu děje cokoliv, banka vždycky vydělává. Vydělává tím více, čím větší nejistota na trzích panuje a čím více jsou klienti banky vystaveni riziku, které musejí řídit za pomoci složitých bankovních produktů, ke kterým se normálně neuchylují.
Situace kolem Covid-19 je pro ekonomické subjekty v mnohém podobná. Tak jako privatizaci nepřežila řada, do té doby „fungujících“ státních podniků, i Covid-19 zatluče hřebíček do nejedné rakve společnosti, nebo dokonce celého odvětví. Tomu se ale dnes věnovat nechci. Chci se věnovat dnešním „privatizačním pirátům“. Chci se věnovat těm, kdo chápou, nebo možná jenom instinktivně cítí, že současná situace je pro ně příležitostí. Příležitostí stejně neopakovatelnou, jakou byla devadesátková privatizace, která v naší zemi na tři dekády rozdala ekonomické karty.
Jako v devadesátkách, ani dnešní příležitost není pro každého. Kdo měl tehdy alespoň nějaké peníze, měl skutečnou výhodu. Kdo měl tehdy určitou zkušenost s kapitalismem, měl obrovskou výhodu. Tak to prostě chodí a tak je tomu i dnes. Příležitosti, které se každým dnem otevírají, jsou tady pouze pro připravené, autentické nositele substance dvacátého prvního století, které skutečně začalo teprve letoškem.
Takže, kdo jsou atleti, kteří mají na startu nejvíc natrénováno?
Je to celá jedna generace, „Generace Z“. Jsou to lidé, kteří onen výrok „Privatizace je jednou za život“ znají jenom z vyprávění, protože se narodili až poté, co padl. Nemá cenu popisovat, čím se tato generace liší od generací předcházejících. Důležité je, že je na nadcházející změny nejlépe připravena. Díky tomu, jaké dostala vzdělání. Díky tomu, v jakém blahobytu vyrostla a díky tomu, v jakém světě bude trávit svůj produktivní život.
Změny, které Covid-19 přinese, budou skutečně pro starší generace obtížně řešitelné a o to méně využitelné. Témata, která veřejná debata obsáhne, budou nejlépe artikulována nejmladší generací. Životní styl, který převládne, se nejvíce blíží tomu, jak tato generace žije i bez jakýchkoliv vnějších impulzů. Musím se fakt smát, jak obrovský smysl pro ironii příroda, nebo kdo to tady celé řídí, vlastně má. Příslušníci Generace Z, které jsme za jejich závislost na mobilech a sociálních sítích často coby rodiče kritizovali, tuto svoji kompetenci najednou, přes noc otočí do konkurenční výhody. Schopnost vystačit si ve virtuálním světě, námi tak kritizovaná, se stane jejich věrným společníkem. Je fakt neuvěřitelné, jak se svět za sto dní otočil vzhůru nohama.
Co tohle všechno znamená prakticky? Samozřejmě, že den po znovuotevření země to bude vypadat stejně, jako před tím. Ale jen na povrchu. Už dnes velké firmy všude po světě ruší objednávky původně plánovaných kancelářských budov. Už dnes firemní účetní vědí, jak obřích úspor dosáhnou, pokud to dobré z „distanční“ formy spolupráce přetáhnou do doby po Covidu-19. A kdo bude jejich snovým zaměstnancem? Padesátiletá „paní“, která si sama počítač ani nezapne? Její kolega, který se neumí na videokonferenci ani přihlásit? Těžko.
Náhoda tomu chtěla, že generace, která se v příštích pěti letech na pracovní trh dostane, je vybavena úplně automatickými návyky, které její starší konkurence už nikdy nezíská. Sedím a dívám se na to a říkám si, tohle přece není možné, tohle přece není náhoda! Korporátní svět minulého období byl totálně strnulý. Politický svět stejně tak. Oba byly obsazeny padesátníky, někde spíše sedmdesátníky, kteří si to „vyseděli“ a kteří nemínili nikam odejít. Perspektiva pro nastupující generaci byla dost pochmurná. Cítili jsme to všichni. Platili jsme dětem dobré školy a v duchu si říkali, co si ta „nebožátka“ v té korporátní bažině počnou. No vida. Problém vyřešen.
Tím pochopitelně nechci říci, že Generaci Z její úspěch spadne na hlavu sám od sebe. Chci říci, že pokud se její reprezentanti o své místo na politickém, ekonomickém a kulturním slunci začnou teď sami rvát, nic je nezastaví. Tak by tomu ještě na podzim 2019 nebylo. Podobně, jako komunisti v roce 89 podlehli snadno a nevěřícně hleděli na vlnu, která je klidně, chladně a neodvratně obklopuje, stejně budou společnosti v rozvinutém světě vývojem po Covid-19 paralyzovány a nebudou Generaci Z klást žádný odpor.
Je to neopakovatelná příležitost. Je mi pochopitelně nesmírně líto ceny, kterou jako civilizace musíme za toto generační procitnutí zaplatit. Statisíce předčasně ukončených lidských životů, natrvalo ovlivněné osudy, silně poznamenaná světová ekonomika, spousta poražených.
Ale zbytečné to není. Bez tohoto šoku bychom se nikdy neprobudili. Nikdy bychom v řešení společenských a ekologických problémů dostatečně rychle nepostoupili. Energii mladé generace bychom utopili v mazlavém blátíčku korporativizmu a globální bezohlednosti. Myslete na to prosím, až budete mít večer tendenci juniora honit od počítače. Možná se chystáte šikanovat budoucího premiéra. (původně zveřejněno 17. 4. 2020 na webu Neovlivni.cz)
コメント