POKLES POČTU MOBILŮ V POPULACI JAKO DOBRÁ ZPRÁVA


Starý vtip říká, vezměte pramenitou vodu a přidejte do ní extrakt z koky, kyselinu fosforečnou, kofein, cukr, limetkovou šťávu, vanilku a karamel. Celé to dejte do plechovky a můžete to prodávat dolar za balení. Nebo vezměte jen vodu, dejte ji do lahve a můžete to prodávat za dolary dva! Ano, naše současnost je plná toho, čemu ekonomové někdy v nadsázce říkají „mezní neužitek“. Jako příklady dávají malou porci sushi, která je dražší než pořádný stejk, nebo hybridní autíčko, které je dražší než rodinná limuzína. Samozřejmě je vše myšleno v nadsázce a analogie místy kulhá. Česká republika ale na mapě světové vlny mezního neužitku našla zcela nový směr, a to překvapivě ve světě komunikací. 

Tento trend dlouho neexistoval, ba co více vývoj šel směrem opačným, tedy cestou mezního užitku. Lidé si kupovali mobilní telefony. Stále více lidí mělo telefon a volalo z něj a posílalo SMS. Pak přišly datové služby a lidé používali svůj mobil více a více. Někde tam, zhruba na přelomu století, se však začal prosazovat i trend opačný. Lidé začali používání telefonů omezovat. Tehdy bylo běžné vidět dva dobře vypadající muže v kterékoliv známé pražské restauraci, jak při obědě mají na stole významně položené mobily, ovšem s povytaženou baterkou. Bylo to znamení významnosti. Kdo baterku nevytahoval, nebyl důležitý.  Další stupeň nastal, když lidé začali po Praze pobíhat s mobily a mobilními rušičkami signálu. Už se baterka nevyndavala, pouze v aktovce člověk přepnul z off na on. Trochu smůlu měli lidé u vedlejších stolů, kteří hru na mezní neužitek neznali a naivně si mysleli, že v Obecňáku je slabý signál. Dnes je tato hra na mezní neužitek dovedena k dokonalosti. Praha je plná lidí, kteří nosí mobily dva. Jeden normální, ze kterého tak maximálně napíšou manželce SMS na téma rajská nebo kuře. Jeden kryptovaný, po kterém se dnes v naší zemi odehrává veškerá byznysová komunikace, ale i obyčejné kamarádské plky.  To, co popisuji, je realitou nikoliv podsvětí, teroristických skupin nebo nadšenců hrajících si na válku. Takhle se chová drtivá většina významných byznysmenů, čestných a reputabilních lidí, často pracujících pro ty nejvýznamnější společnosti. Lidí, kteří nekradou, platí daně, vychovávají děti, dělají charitu a vůbec jsou ctihodnými občany. Trend mezního neužitku se u nás skutečně ujal! Anebo možná lidé tak úplně nesdílejí legendární větu jednoho z policejních prezidentů, že jeho ať si odposlouchává, kdo chce a kdy chce, protože jemu to nevadí.  Normálním lidem narušení soukromí vadí. Vadí jim myšlenka, že někdo poslouchá jejich hovory. Že tyto hovory pak uniknou do médií, takže se půl národa začne oslovovat „Kotě“ a „Kolibříku“, aniž by to samozřejmě čemukoliv, kromě mocenských hrátek, prospělo. Korunu tomu pak nasadí slovní přetahovaná v médiích, kdy se dva vrcholní představitelé státu začnou vybavovat před zraky národa na téma kdo na koho „vyrábí“ kauzu. Jediné, co si normální člověk v takové situaci řekne, je: „Tak ono je to fakt možné? Fakt by se to mohlo stát i mně?“  No ale abychom neskončili v tak zneklidňující poloze, pojďme z toho všeho zkusit najít východisko. A když se celou dobu bavíme o telefonech, hledejme inspiraci právě tam. Americký telekomunikační gigant, společnost AT&T, v jednom svém reklamním sdělení říká: „The System is the Solution (Systém je řešení).“ S tím nelze než souhlasit. Jak ve světě ICT, tak v naší protikorupční realitě. Poté, co nám na mnoha případech stát ukázal, že s bojem proti korupci to myslí vážně, by bylo bezva vyslat další poselství, a to sice, že se tak děje striktně zákonnými prostředky. Pokles počtu mobilních telefonů v populaci by pak v tomto kontextu byl dobrou zprávou.


(původně zveřejněno 26. 4. 2013 v Hospodářských novinách)

Napište mi!