Stát hledá nového ředitele České exportní banky. To je jistě dobrá příležitost k úvaze na téma, jak speciální finanční instituce státu, tedy EGAP a ČEB, pomáhají proexportní strategii státu naplňovat. Nejdříve si snad pouze připomeňme, že export u nás tvoří neuvěřitelných 80 % HDP. Ve srovnání relevantních zemí EU je před námi pouze Slovensko a Belgie. Podpora exportu se tedy jeví jako nejlogičtější prorůstové opatření vlády.
Zapomeňme na chvíli na měkké aktivity státu v této oblasti, tedy průzkumy trhu, zprostředkování kontaktů atd. Jakkoliv jsou na některých trzích důležitou komponentou prodejního úspěchu, tento článek o nich není. Zapomeňme také na chvíli na dopady politiky v nejužším slova smyslu a jejího zahraničního rozměru. Zároveň předpokládejme, že naše podniky vesměs vědí, co, jak a komu v zahraničí prodat. I tak ale stojí před problémem, jak zajistit, že zakázku profinancují a že za své zboží dostanou zaplaceno. Tato kardinální otázka má dvě komponenty. První z nich je řízení rizika. Podle nedávné studie Accenture se tato oblast nedaří zvládat významně lépe, než tomu bylo v nedávné minulosti. Je to tím, že o co více se firmy risk managementu věnují, o to rychleji se svět stává komplexnějším a rizikovějším. Druhá komponenta spočívá v zajištění financování zejména dlouhodobějších akcí investičního charakteru. Tady vstupuje do hry zejména cena financování. Není podstatné, jak v tuto chvíli EGAP a ČEB fungují. Bylo by laciné vypichovat jejich problémy, které jsou zčásti objektivní povahy, zčásti vycházejí z roztříštěné „majetkové“ struktury, kdy různé resorty prosazují různé zájmy. Není třeba ale ani zastírat, že managementy obou institucí by jistě snesly technické posílení. To všechno jsou problémy, které jsou krátkodobě řešitelné a zdá se, že se i řeší. Až se vyřeší, budeme mít lépe fungující pojišťovnu a lépe fungující banku. To je ale právě problém! Problém je v tom, že pro dosažení cílů proexportní strategie státu naprosto nepotřebujeme další banku, která se navíc financuje na trhu a tedy podstatně dráže než velká trojka. Nepotřebujeme instituci, která je svázána zákonem o bankách a další legislativou, která jí, ve smyslu řízení rizik, brání v tom, co naši exportéři potřebují, tedy přijímat takové riziko, jaké komerční banky nejsou schopny nebo ochotny přijmout. Co tedy potřebujeme? Potřebujeme jedno oddělení na ministerstvu financí, které bude spolupracovat s nějakou globální pojišťovnou, například Lloyd’s. Toto oddělení prostě zprostředkuje upsání příslušného rizika v příslušných profilech a bude systémem řízení portfolia prodávat komerčním bankám pojištění jejich exportního financování českých exportérů. To zatím není žádná podpora exportu, to je pouze zjednodušení procesu. Podpora přichází ve chvíli, kdy určitou část ztrát tohoto portfolia přebírá stát a poskytuje tak exportérům efektivní subvenci, navíc vysoce vypákovanou, tedy s maximálním účinkem. Tento stav si uvědomuje řada lidí. Někteří jsou dokonce na seznamu uchazečů o post generálního ředitele. Bude zajímavé sledovat, zda uspěje kandidát, který do koncepce výkonu funkce prostě napíše: Já bych to zrušil...
(původně zveřejněno 14. 11. 2012 v Hospodářských novinách)