O VĚTÁCH, KTERÉ VŽDYCKY STEJNĚ PŘIJDOU ANEB KDO ZAPLATÍ STÁTNÍ BANKROT

Mám několik vět, o kterých předem vím, že přijdou. Netěším se na ně, ale ony stejně přijdou.


Svou objednávku v McD vždy začínám slovy: „Dám si, tady, ...“ Obsluha se mne ale stejně vždy nakonec zeptá, jestli to bude tady nebo s sebou. Stejně tak operátor linky 1188, kterému po každé zřetelně nahlásím, že chci přepojit na pevnou linku té a té, mi po vyhledání vždy nabídne, zda chci číslo zaslat, nebo nadiktovat. Podobně mám i svá oblíbená mediální „touché“. Třeba sdělení, pronesené náležitě dramatickým hlasem, že průměrné mzdy nedosahuje ani polovina pracujících. Nebo že vláda předložila účet za sanaci čehokoliv občanům své země. Copak to jde jinak?!? No naše žhavá současnost nám, zdá se, ukazuje, že to i jinak jde. Různé nadnárodní instituce poslední dobou přišly s nápadem, aby problémy konkrétních zemí řešil někdo jiný. Když necháme stranou fakt, že jsou to ty stejné instituce, které přednedávnem na dnes problémových zemích žádný problém neviděly, je celá myšlenka perverzní i sama o sobě. Nebo to snad má být projev nového evropanství, kdy všichni explicitně ručí za všechny?

BANKROT NENÍ KATASTROFA

A nebo je to celé jinak? Pojďme se na okamžik podívat na scénář, před kterým nás odborníci varují. Scénář státního bankrotu. Sám o sobě žádnou katastrofu nepředstavuje a ani při jeho analýze nemusíme hledět kamsi do daleké minulosti. Argentina prošla monstrózní krizí na přelomu století, a stát Kalifornie pak zažil něco podobného v právě uplynulých letech. Nejedná se tedy o proces, po jehož absolvování na uvedeném území „sto let tráva neroste“. Proč se tedy Evropa tak sveřepě brání nechat některé ekonomické propadlíky skutečně zbankrotovat? Důvody jsou v podstatě dva a jeden je dokonce legitimní. Tím je samozřejmě důvod ekonomický. Bankrot s sebou nevyhnutelně nese systémové náklady, které jsou, ve vztahu k bankrotující entitě, relativně vysoké. Jinými slovy, zatím co ekonomický koncept oddlužení je poměrně jednoduchý, jeho praktické provedení má náklady, které samy o osobě spotřebují podstatnou část zbytkové hodnoty. Druhým protibankrotovým argumentem, tentokrát však zcela lichým, o to však fakticky mocnějším, je hledisko politické. Celé generace politiků investovaly veškerý svůj politický kapitál do myšlenky jednotné Evropy, ad absurdum dohnané vytvořením společné měny při absenci základních měnotvorných mechanismů v tak strukturálně fragmentovaném prostoru, jakým dnešní Evropa stále je.

BANKY JSOU VÍC NEŽ OBČANÉ

Těch pár existujících opatření k udržení stability společné měny je pak navíc soustavně podkopáváno těmi, kteří by ke společné měně měli vzhlížet jako ke svátosti, to jest, finančními institucemi.

Je naprosto symptomatické, že velké Evropské banky při strukturování dluhových produktů nabízejí vládám poradenství, díky kterému tyto dluhy nemusejí být vykazovány jako dluhy, a do sledovaných kritérií se tak nezapočítávají. Je samozřejmě chybou evropských institucí, že takovou hru připouštějí. Jedinou skutečnou otázkou tedy je, kdo to celé opravdu zaplatí. Asi by bylo správné, aby se na sanaci podíleli spravedlivě ti, kteří situaci způsobili. Problém je, že někteří z nich mají více možností, jak své zájmy prosazovat. Věřitelské bankovní instituce ze „zdravých“ zemí Eurolandu jsou trochu jinou váhovou kategorií než prostí občané zkrachovalých ekonomik.

Nakonec, ekonomická realita promluvila ústy eurokomisaře Günthera Oettingera jasně, když řekl: „Je jenom Bůh a lid a Bůh nebude platit nic.“


(původně zveřejněno 9. 12. 2010 v Hospodářských novinách)

Napište mi!