Debata o standardu a nadstandardu ve zdravotnictví ještě ani nezačala, a už má své vášnivé odpůrce. Ti argumentují jakousi univerzální humanitou, když říkají, že tak posvátný statek, jakým je individuální zdraví jednotlivce, nemůže být určován kupeckými počty. Ekonomové naopak vědí, že jedině kupecké počty jsou v emocemi prosycené atmosféře medicínských diagnóz alespoň nějakým pevným bodem a spravedlivým vodítkem.
Za prvé, při popisování ceny medicínských výkonů umožňují, tím, že skutečnou výši nákladů vyčíslí, začít debatu na téma, kdo to zaplatí. Náš podíl medicínských výdajů na HDP činí méně než sedm procent. Asi nikoho nepřekvapí, že všechny civilizované země jsou před námi, více dávají i Slovensko a Maďarsko. Na druhém konci žebříčku jsou pak USA. Samozřejmě nejsou se svými 16 procenty první na světě proto, že tam žijí hodnější lidé, ale proto, že umožňují zapojení privátních zdrojů do zdravotnictví. Za druhé, kupecké počty medicínskou debatu zbavují nejen emocí, protože ji přivádějí na „přízemní“ úroveň, která má odpovědi na všechny otázky. Odpovědi, které se, dle politické orientace dotyčného, nemusí líbit všem, ale alespoň se je nestydíme vyslovit. Politicky vděčný poukaz na onu vyšší humanitu je v praktickém řešení medicínských problémů nepoužitelný. Důkazem je studie, kterou otiskl prestižní New England Journal of Medicine. Autoři v ní popisují použití nové metody pro léčbu rakoviny prostaty. Ta nemá žádné nežádoucí vedlejší účinky a je šetrná k pacientovi. Bohužel, nemá také žádné radikálně pozitivní lékařské účinky. Tumor se nezmenší a krevní testy se nezmění. Pouze pacienti, muži, odsouzení ke smrti, při absolvování léčby žijí trochu déle. V průměru o 4 měsíce. Sama léčba je extrémně drahá, řádově jeden a půl milionu korun. Eticky tento problém nemá řešení. Pokud existuje léčba, která je schopna život prodloužit, jsme přece povinni, a v naší zemi dokonce ze zákona, takovou léčbu pacientovi nabídnout. Náklady takové filozofie jsou však nekonečné, protože lékařská věda a technologie jsou ze své podstaty schopny inkrementálních zlepšení donekonečna. Je evidentní, že všeobjímající univerzální nemocenský systém je dnes již naprosto nerovným „soupeřem“ možností medicíny a dogmatické lpění na „bezplatném“ stejném zdravotnictví pro všechny pak pouze brzdou pokroku pro většinu. Paradoxně se řady lidí tento problém vůbec netýká, protože komplexní medicínské výkony na prestižních klinikách v sousedním Rakousku se cenově pohybují v jednotkách tisíc eur, což je dnes dostupné tisícům českých domácností. Je tedy pouze na nás, zda umožníme sami sobě připlácení za medicínské výkony i na našich špičkových pracovištích, nebo zda společně budeme tlačit naše zdravotnictví dále do gulášového podprůměru.
(původně zveřejněno 7. 6. 2011 v Hospodářských novinách)