KOLIK STOJÍ POZITIVNÍ DISKRIMINACE

Náš veřejný prostor je plný eufemismů. Zločinci se říká kontroverzní podnikatel a Romům nepřizpůsobiví. V obou případech je označení nepřesné, až antonymální.



Zločin s podnikáním nesouvisí a Romové vůbec nejsou nepřizpůsobiví, jsou naopak přizpůsobiví perfektně. Problém je, že se sice diktátu většinové společnosti přizpůsobují, ovšem bez ohledu na přání této většinové společnosti. Ekonomové vědí, že Romové a my všichni ostatní se chováme ekonomicky racionálně, tedy v souladu s teorií mezního užitku, respektive v souladu s principem klesajícího mezního užitku. Vztaženo na situaci Romů, stát by je buď musel zcela přestat finančně podporovat, aby jim znemožnil přístup k těm statkům, které spotřebovávají na bázi jejich dnešních příjmů, a tím by je nutil, aby se aktivněji zapojili do ekonomiky. Anebo by musel způsobit, že by do té míry lačnili po našem způsobu života, že by se do ekonomiky zapojovali s vidinou dodatečné spotřeby sami. Tak je to ekonomicky. Země, které mají s řešením otázek menšin dlouholeté zkušenosti, nám mohou sloužit za příklad, bohužel však spíše odstrašující. Ve Spojených státech je například více černošských mužů ve vězeních než v pracovním poměru. To by se nepochybně stalo i u nás, pokud by finanční podpora Romů klesla. Ekonomicky takové opatření smysl nedává, protože pokles přímých výdajů státu by byl mnohonásobně převýšen růstem výdajů na represi. Zbývá tedy Romy uplatit. Něco to stojí Financial Times otiskly zajímavý článek o tom, jak mladí Asijci přejímají vzorce západního, většinou amerického, konzumního chování a jak zavrhují pracovní morálku svých rodičů, protože si, po vzoru svých západních vzorů, chtějí užívat hmotných statků. To je jediná možnost, kterou jako společnost máme v řešení romské otázky. Pozitivní diskriminace, kvóty na pracovní místa i přímé platby jsou jedinou možností, která může Romy převést přes křehký most přeměny životního modelu do lůna konzumní společnosti. Tento proces má ovšem svoji cenu. Američtí ekonomové v devadesátých letech odhadli náklady pozitivní diskriminace na čtyři procenta HDP. To je samozřejmě monstrózní číslo, a navíc je potřeba říci, že si za ně společnost nekoupí lepší zítřek pro všechny. Původně se totiž tvrdilo, že multikulturalismus a diverzita jsou nikoliv cestou, jak vtáhnout minority do hlavního proudu. Ale že se jedná o proces, který celou společnost obohatí, protože všem zprostředkuje pestřejší paletu životních postojů a zkušeností.

PARADOX AMERICKÝCH UNIVERZIT

Dnes víme, že to není pravda. Nejlepším důkazem tohoto paradoxu jsou dnešní americké univerzity. Pod heslem pozitivní diskriminace, rovných příležitostí a genderové rovnováhy se na fakultách zahnízdili lidé nejrůznější barvy pleti, sexuální orientace a pohlaví. Tato estetická pestrost však bohužel není provázena názorovou růzností, protože jsou všichni levicoví liberálové. Logicky, hlásají teze systému, jehož jsou sami produktem. Snaha o pestrost tak přinesla přesný opak. To je však již dnes známo a nikdo nemyslí vážně větu, že romský primátor Prahy je dobrý nápad proto, že tím podpoříme multikulturalismus. Ten dokážeme podpořit lépe a levněji jinak. Pokud bychom ale snad chtěli romskou integraci opravdu systémově řešit, je jasné, že bez obrovských finančních transferů to není možné. Vzhledem k současnému stavu světových financí, vzhledem k našemu členství v Evropské unii, vzhledem k zadluženosti naší země a vzhledem k politické neorganizovanosti Romů je naděje na řešení jejich problému velmi mizivá. Je to tak špatná zpráva, že se člověku ani nechce tuto úvahu nějak vtipně uzavřít. Nepohodlnou pravdu, že se dnes v naší zemi rodí tolik dětí, jejichž šance na slušný život je nulová, stejně ani odlehčit nejde.


(původně zveřejněno 11. 10. 2011 v Hospodářských novinách)

Napište mi!