Život v postmoderní společnosti je plný nejistot. Pračlověk, když viděl mamuta, věděl, že bude buď oběd, nebo úprk. Když Simona Stašová v Pelíšcích viděla do vody vlité té olovo, sama nevěděla, co vlastně vidí, a ptala se na názor manžela. Ten v olovu viděl budoucnost komunistické strany nebo snad systému, ale každopádně se mýlil. To pěkně dokresluje problém dnešní doby, kdy máloco je jednoznačné, nicméně, díky komunikacím, je toho vidět o mnoho více než kdykoliv v historii lidstva. Tedy jsme obklopováni miliony fragmentovaných obrazů, ve kterých každý vidíme něco jiného. V ekonomii je to docela problém.
Například úrokové sazby. V nominálním vyjádření jsou historicky nízké. Já vidím motor k investicím, někdo jiný motor ke spotřebě, kterou navíc vydává za investici. Teď nemám na mysli jen politiky, ale běžné vzdělané lidi, kteří se snaží svůj osud ekonomicky řídit. Asi největší investicí, kterou normální občan reálně řeší, je nákup nemovitosti. Je velkou otázkou, zda se o investici jedná, protože předpokládám, že v našich zeměpisných šířkách se obvykle pořizují rezidenční nemovitosti za účelem uspokojení potřeby vlastního bydlení. To ovšem samo o sobě není investice. Investici představuje teprve jakási nadstavba nad uspokojením této potřeby a tou je spekulace na trhu s nemovitostmi. Jinými slovy, to, že chci bydlet, není investice. To můžu i v nájmu. Investice je to, že pořizuji určitý druh aktiva, nemovitost, s cílem dosáhnout běžného výnosu a kapitálového zhodnocení. Běžný výnos asi mít nebudu, neb se tam chystám bydlet, ale šance na zhodnocení tady je. Teoretická. Někdy to vyjde, někdy ne. To, jestli vaše investice bude úspěšná, nezáleží na vás, ale na fázích ekonomického cyklu a řadě dalších okolností. Pokud byste chtěli k nákupu nemovitosti přistoupit investičně odpovědně, je dobré mít alespoň 40 % hodnoty pokryto vlastními zdroji. To ale není typické. I v dnešní době, kdy americký finanční systém musel odepsat ležatou osmičku z titulu nesplácených hypoték, vám v Americe stačí k nákupu nemovitosti prokázání příjmu a 3,5 % hodnoty nemovitosti z vlastních zdrojů! Jak je to možné? Copak bankéři opravdu neviděli, kam to vede? Odpověď je jednoduchá a představuje další problém postmoderní společnosti, kterým je očekávání. Středověký občan očekával, že se bude mít hrozně, že život bude peklo a po smrti tam buď zůstane, nebo půjde do ráje. Dnes chce každý instantní ráj ihned. Bez ohledu na realitu, bez ohledu na ekonomické zákony. Stejně se bohužel chovají i ekonomické systémy. Prostě očekávají, že hodnota nemovitostí už dále klesat nebude, očekávají, že situace na trhu práce se zlepší, že jejich lokální měna se neznehodnotí, takže si klidně mohou vypůjčit v cizí měně s nižším úrokem. A když to pak nevyjde, zcela vážně viní okolí, začnou okupovat Wall Street nebo Václavák a dožadovat se nápravy shora. To se ale nikdy nestane. Chudí budou chudí a bohatí budou bohatí. Nic na tom není. Není to špatně. Možná, že to není ani dobře, ale prostě to tak je.
(původně zveřejněno 2. 5. 2012 v Hospodářských novinách)