Když jsem přemýšlel nad názvem tohoto článku, chtěl jsem se vyhnout obvyklým klišé jako „jak na dluhy“ nebo „jak zkrotit naše dluhy“ a podobným. Nerad to říkám, ale podobných článků jsem, bohužel bez valného výsledku, za posledních dvacet let napsal už fakt dost. Název, který jsem vybral dnes, si ale musím sám pochválit. Pamatujete se, jak jsme na jaře všichni toužebně očekávali, kdy Gilead Sciences uvolní pro „českého pacienta“ zázračný experimentální lék Remdesivir? Stejně tak se vlády upínají k ekonomickému Remdesiviru, tedy k něčemu, co samo, bezbolestně, ideálně ve voňavých tabletkách, vyřeší problémy veřejných financí prvního světa. Remdesivir zřejmě nějaké účinky má, ale rozhodně to není kovidí stříbrná kulka. Bystrý čtenář našeho magazínu již jistě tuší, že ani na veřejné finance žádný zázrak neexistuje. Nicméně za debatu tento předmět definitivně stojí. Už proto, že porozumění globálnímu obrazu světových a našich veřejných financí každému umožní přijímat kvalifikovaná řešení ve sféře našich financí privátních. Tak pojďme do toho.
Vlády se zadlužují. To má obrovské důsledky pro celý ekonomický systém. Nechci je tady všechny vypočítávat, ale například role zlata nebo digitálních měn budoucnosti s tím bezprostředně souvisí, ale to je fakt na jindy. Dluh sám o sobě je neutrální ekonomická kategorie a není z definice špatný. Umožňuje vládám „cestovat v čase“, tedy financovat programy dnes za peníze, které budeme mít až v budoucnosti. To v mnoha situacích smysl dává. Typickým příkladem takového projektu jsou investice do dopravní infrastruktury. Vláda se zadluží, postaví dálnice, z jejich provozu přes mýto vybere peníze a dluhy zaplatí. Většinou za nízké desítky let ovšem dálnice zůstane navždy. To samozřejmě smysl dává. Jenže vlády mají všude po světě tendenci půjčovat si i na méně inteligentní projekty. Příkladů najdeme nekonečné množství, bohužel zejména u #VládyKopýtek, která na dluh rozdává třeba slevy na vlak v období zákazu vycházení. Ne, to není nějaké dada avantgardní představení. To je realita Česka roku 2020.
Takže dluhy vlády dělají. Některé jsou chytré, některé méně chytré. Pak je ovšem speciální kategorie a tou jsou dluhy vynucené. Typickým příkladem jsou války. V těch se zadlužení vlád šplhá na násobky úrovní, které jsou normálně považovány za bezpečné. Podobnou kategorií jsou dluhy kovidí. Prostě pokud zastavíte ekonomiku a zároveň do ní pumpujete peníze, které nemáte, vzniká dodatečný dluh. Neměli jste to v rozpočtu, nemáte to nijak zvlášť promyšlené, ale udělat to musíte. V tom se neliší stát rozvinutý od státu rozvojového, protože nikdo na světě nemůže rozpočtovat s riziky, jakými jsou právě epidemie nebo války.
V čem se naopak oba typy států dramaticky liší je jejich schopnost tento nenadálý, neplánovaný leč masivní dluh vytvořit. Tedy najít věřitele. Teď se nebavíme o ceně dluhu, tedy úroku, ale vůbec o schopnosti státu najít věřitele. Ta je dána ekonomickou důvěryhodností státu, který se chce zadlužit a ta je na oplátku dána mimo jiné jeho stávajícím zadlužením. Tedy, potenciální věřitel se v takové situaci rozhoduje komu vůbec půjčí a komu za kolik půjčí. Hranice zadlužení, kterou ještě věřitelé považují za rozumnou se stát od státu liší. To, co projde rozvinutému členu skupiny G7 naprosto neprojde okrajové zemi EU. To co projde zemi, jejíž měna slouží jako hlavní světová měna rezervní, naprosto neprojde minizemičce s vlastní měnou a nulovou zkušeností obyvatelstva domácí dluh přes kapitálový trh financovat.
A pak je tady ještě jedna nepříjemná věc. Svět financí pracuje ne „tady a teď“, ale pracuje s konceptem budoucích příjmů. Tedy věřitel se samozřejmě dívá na současnou situaci dlužníka, ale více ho zajímá její budoucí vývoj. To je logické, protože úhrada jistiny dluhu se děje vždy v budoucnu. Finančníci na to mají řadu nástrojů a tohle jim zrovna dost jde. Takže to, že stát vypadá nějak dnes, může posloužit akorát jako ideologická pololež paní mistryni Schillerové a my, domácí ekonomové, se už ani nechytáme za hlavu, protože ji už nikdo nebere vážně. Zahraniční věřitelé mají pohled ještě chladnější. Mají svůj ekonomický odhad budoucí pozice našeho státu a ministr financí v tom hraje roli pouze vysloveně okrajovou. Tedy suma sumárum. Historky, že si půjčujeme za záporný úrok, že se investoři jen třesou na to, až nám pro nás výhodně budou moci půjčit, jsou dobré akorát tak pro #Čaulidi, ale zahraniční investory nijak nedojímají. Protože je to celkem oblíbená lež Vlády Kopýtek rád ji zde ctěným čtenářům stručně vysvětlím. Rovnou se omlouvám humanitně zaměřeným čtenářům, bude to trochu nudné. I když, pokud máte nebo plánujete hypotéku, je to dobré i pro vás.
Cena, za kterou si ekonomické subjekty půjčují peníze se jmenuje úrok. Nejčastěji se uvádí jako procento ročně. Odtud zkratka „p.a.“, neboli per annum. Jasné, ale kdo tu cenu určuje? A je ta cena stejná bez ohledu na dobu splatnosti? Je krátkodobá půjčka stejně „drahá“ jako dlouhodobá? Moment. Pěkně po pořádku. Rozdělme si půjčky a jejich sazby na krátkodobé a dlouhodobé. Krátkodobá sazba je třeba sazba jednodenní. Těch je zase celá řada, ale nám bude stačit název „jednodenní sazba“. Tu u nás v podstatě určuje Centrální banka a je kolem toho pokaždé tyjátr analytiků a ekonomů, kteří tato rozhodnutí ČNB předpovídají, sledují a posléze interpretují. Zase bych se rozepsal, proč a nač, ale úplně stačí, když si budeme pamatovat, že jednodenní sazbu v podstatě určuje ČNB. Krátkodobé sazby určuje zkrátka ČNB.
Dlouhodobé sazby, řekněme třicetileté, určuje naopak trh. Jak to dělá? Každou vteřinu zpracovává všechny dostupné informace o ekonomické pozici světa v období do splatnosti takového dluhu a mění cenu jakou je za takový dluh na trhu ochoten zaplatit. A to se kontinuálně děje pro všechny splatnosti na časové ose od jednoho dne do třiceti let. Když si na osu X vyneseme splatnost dluhu v letech a na osu Y jeho sazbu v procentech, dostaneme oblíbenou hračku bondových investorů, která má název „výnosová křivka“. Není to jenom otrocký graf, je to jeden ze základních ekonomických indikátorů, který nám říká, co si nejchytřejší lidé planety myslí o vývoji dané ekonomiky v budoucnosti. Já ji miluju. Je to pro mne ekonomická analogie obrazu malíře Františka Kupky s názvem „Tvar modré“. Je to dokonalé umělecké dílo. A stejně jako Kupka vám může i výnosová křivka vydělávat peníze.
Za normálních okolností má výnosová křivka na státních dluhopisech tvar bumerangu nad osou X s jedním delším ramenem. Ta naše mi teď připomíná lokomotivu TGV. Její začátek není obvykle v bodě nula nula, ale to je zase detail. Vlivem tržních sil se ale ten tvar může měnit a dokonce se může některá jeho část dostat pod osu X. Teoreticky se může dostat celý pod osu X, tedy do nominálně záporného výnosu. Kdo se chce podívat, jak na tom aktuálně jsme a trochu si s tím hrát, doporučuji třeba stránku http://www.worldgovernmentbonds.com/country/czech-republic/
No ale teď konečně k fintě ministryně Schillerové a jejího chlebodárce Andreje Babiše. Zhruba před rokem se skutečně všechny vládní bondy Česka, denominované v Euru, obchodovaly za záporný výnos. Stejně, jako krátkodobé bondy Maďarské a část bondů Polských. Kdo za to mohl? V podstatě Americký FED a Japonské penzijní fondy. FED hrozil snížením sazeb a Japonci potřebovali dále kupovat málo rizikové papíry a byli ochotni se spokojit s nižším úrokem, než by byl ještě nižší na ještě méně rizikových bondech kvalitnějších zemí. Kdo v tu dobu chtěl na vládních bondech být v regionu v plusu, musel kupovat dluhy Chorvatska a Kazachstánu. Tolik ke kouzelnici z Letenské. Prostě trhy mají vždycky pravdu. Vždycky. Vyzkoušela si to ČNB, když neúspěšně bránila Korunu v letech 96 a 97 a vyzkouší si to v budoucnu kdokoliv, kdo si myslí, že trh je možné ovládnout. ČNB to moc hezky popsala třeba tady a je to velmi, velmi poučné čtení. https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/en/economic-research/.galleries/research_publications/mp_wp/download/c-vp15-99.pdf
Proč to tady takhle epicky vyprávím? Je strašně důležité, aby každý chápal, že s každou korunou dluhu se zmenšuje náš ekonomický manévrovací prostor a že rozhodčím není ani premiér, ani prezident, ani guvernér ČNB a už vůbec ne ministr financí, ale bezohledný, chladný a hladový trh mezinárodních financí. Každou korunou dluhu se stáváme více jeho vazaly, každou korunou dluhu hrajeme Black Jack o osud příštích generací. To je prostě fakt bez ohledu na to, jestli je výše našeho dluhu „bezpečná“ nebo ne.
Tempem, kterým #VládaKopýtek nové dluhy seká se výše našeho zadlužení jednoho dne nebezpečnou stane. Nejenom, že nám na dekádu zabrání přikročit k reformě penzí. Nejenom, že nám na dekádu odčerpá zdroje, které bychom zoufale potřebovali investovat do dopravní infrastruktury. Co více, každým dnem budeme platit příliš vysoký úrok z našeho dluhu, který trhy budou považovat již za nebezpečný. To bude mít dva katastrofální dopady na náš stát. Za prvé, vysoké úroky prostě budou příliš ujídat z našeho společného státního rozpočtu. Všechno, co budeme muset zaplatit na vysokých úrocích, nám pak bude chybět v sociálních programech, ve zdravotnictví a ve školství. Chudáka, paní ministryni Maláčovou čekají další „plytké debaty“ kde na její rozhazování vzít. Navíc, tyto vysoké úroky, které investoři budou požadovat od státních dluhopisů, potáhnou nahoru i sazby pro soukromé emitenty dluhu, tedy naše podniky. Ty budou muset platit za své dluhy ještě vyšší sazby než náš stát, což jejich konkurenceschopnost přímo ohrozí. Protože máme bohužel pořád samostatnou měnu, bude tento efekt opravdu významný, takže naše podniky se budou financovat o několik procentních bodů dráž, než jejich evropská konkurence. To povede k tomu, že zahraniční investoři už nás nebudou vyhledávat tak často a že dokonce někteří začnou naši zemi opouštět. Aspoň nebude musel levice pobrekávat nad vývozem dividend, protože ty odcestují společně se zahraničními „montovnami“.
Druhým problémem našeho zadlužení bude fakt, že jeho výše už nám neumožní další významné dluhy v budoucnu nadělat. Jenže my nevíme, jaké další výzvy budoucnost přinese. Bude to další zdravotní krize? Bude to další finanční krize? Bude to krize energetických soustav? Dojde k masivním blackoutům a elektřina v místě a v čase bude mít cenu zlata? Nebo dojde ke globálním útokům na počítačovou infrastrukturu naší civilizace? Nevím a neví to nikdo. Jedno však víme zcela určitě. Něco se zase stane. Daní za náš propojený svět je fakt, že efekt mávnutí motýlích křídel nikdy nebyl tak silný, jako je nyní. Na jaře 2020 jsme viděli, co dokáže otřesná hygiena na tržišti ve Wuhanu udělat se světovou ekonomikou. Teprve budoucnost nám ukáže, jaké další výzvy budeme muset společně zdolat. Pro jejich zdolání budeme ale zcela určitě potřebovat nové půjčky. Jenže to bude možné pouze tehdy pokud se nám vůbec podaří najít někoho, kdo nám, jako dluhovému hříšníkovi, ještě půjčí.
Snižování našeho zadlužení zpět na rozumnou míru nebude rychlý proces. Počítejme s tím, že opatření ke snížení dluhu musejí být dlouhodobá. Rychlé škrty z roku na rok, nebo skoková, dočasná zvýšení daní, neřeší vůbec nic. Nás čeká dlouhá cesta, která neudusí ekonomiku a neučiní život v naší zemi nesnesitelným. Nemůžeme dopustit ztracenou dekádu tak, jak se to stalo v Řecku, kde omezení výdajů šla příliš daleko a kde situaci systémově stejně nevyřešili. Připravme se společně tedy na to, že naše opatření budou v platnosti minimálně dekádu, spíše však déle, možná už navždy. Bohužel nám vůbec nebudou pomáhat demografické trendy, které známe mnoho let dopředu a naprosto nic jsme v tomto směru neudělali. Další komis na důchody to fakt nevytrhne a přesně jak jsem posledních X let říkal, demografie nás dožene v rozpočtově nejméně vhodnou dobu.
Ani žádné zvýšení daní nám samo o sobě nepomůže a nebude hlavním faktorem našeho úspěchu. Už dnes u nás daně nízké nemáme, žádný daňový dumping u nás neprobíhá a naše složená daňová kvóta už mnoho prostoru pro pohyb nahoru nenabízí. Můžeme a budeme vést debatu o spravedlivějším rozložení daňového břemene mezi jednotlivé subjekty, ale o skokovém navýšení daní nemůže být řeči. Je to sice politicky sexy, přehodit problém na někoho jiného, tu banky, tu nadnárodní firmy, ale ekonomicky to nefunguje.
Kde naopak zasáhnout musíme hned, trvale a razantně jsou provozní výdaje státu. To je něco, co Vládu Kopýtek nechávalo zcela klidnou, protože to byl hlavní nástroj maskování její neefektivity a zároveň způsob politické korupce a kupčení s hlasy. To musí přestat okamžitě, masivně a na vždy. Není představitelné, aby platy ve státním sektoru trvale předbíhaly platy v sektoru privátním, který nás všechny živí. Není možné, aby každý rok vznikaly zástupy nových tabulkových míst, protože vláda chce zaměstnávat své nové věrné, ale nemůže, díky služebními zákonu, propustit staré úředníky, kteří nestačili nebo nechtěli včas převléct kabáty. Není možné před každými volbami nahodile přidávat platy státním zaměstnancům podle toho, co velí průzkumy voličských preferencí. Tady musíme být důslední, odvážní a inovativní. Automatizace a digitalizace státu, o které se dvě dekády pouze bavíme, musí nyní skutečně nastat. Výsledkem bude stát menší, levnější a výkonnější.
Výkonnost státu, vyjádřená jeho podporou soukromému sektoru, bude hlavním prvkem nastartování zcela nové kvality našeho udržitelného růstu. Jedině růst nám totiž, v kombinaci s chytrými úsporami provozních státních výdajů, umožní vyvázat se z národní dluhové pasti a trvale dosáhnout kvality života, kterou všichni, coby chytrý národ, právem očekáváme. Bez růstu nebudeme schopni naše dluhy nikdy snížit, bez růstu nebudeme schopni dosáhnout důstojného místa na ekonomické mapě světa. Bez růstu není budoucnosti. Dosažení trvalého růstu musíme věnovat všechny naše síly. Nezaměňujme prosím, ale prosím slova „růst“ a „inflace“. Inflace nad zdravá 2% ročně nám v ničem nepomůže, protože investoři inflační očekávání prostě zahrnou do ceny, kterou budou požadovat po našem státním dluhu a dostaneme se tak do neřešitelné spirály, která nejen že k růstu nevede, ale přímo jej ohrožuje. Růst ano, inflace ne!
Na naší cestě naštěstí nebudeme sami. Máme spojence v našich partnerech v zemích EU. Ti nám mohou nejen přímo pomoci, což od našeho přistoupení k EU dělají, ale také nás inspirovat. Naše ekonomické nerovnováhy nejsou v moderní ekonomické historii ničím novým, ani ničím nepoznaným. Podobným výzvám v nedávné minulosti na našem kontinentě čelily vlády Belgie, Dánska, Finska, Holandska, Irska, Itálie, Portugalska, Španělska, Švédska a Velké Británie a každá nám může posloužit jako laboratoř možných postupů. V žádné z těch „laboratoří“ ale nevyvinuli onen ekonomický Remdesivir. Látku, která bezbolestně řeší všechny neduhy naší moderní civilizace. Pilulku na štěstí. Pilulku na finanční zdraví. Je evidentní, že Vláda Kopýtek je pro takový úkol stejně vhodná, jako je Islámský stát vhodný k rekonstrukci památek v syrské Palmýře nebo iráckém Mosulu. Je bohužel evidentní, že Kopýtka ve zbytku svého mandátu všechny shora popsané problémy pouze zhorší. Naštěstí máme pořád svobodné volby. Nezbývá než doufat, že do nich vznikne smysluplná Koalice Obnovy. Pokud ano, má můj hlas bez ohledu na další programové detaily. Ekonomické pustošení naší země prostě musí už skončit. Dokud nám ještě na obnovu někdo půjčí.
(původně zveřejněno v tištěném magazínu Neovlivni.cz)