Když členové vlády radostně oznámili, že "vláda dá na povodně jeden a půl miliardy", šlo o nejoblíbenější a nejčastější eufemismus zastánců levicové politiky. Správně tato věta měla znít "vláda rozhodla o konkrétním použití peněz občanů této země".
Vzhledem k výši škod bude muset vláda taková rozhodnutí přijímat opakovaně a vzhledem ke své politické orientaci a převládající náladě ve společnosti to s rozdělováním půjde, jako když bičem mrská. Tu miliardu zemědělcům, tu miliardu metru, tady pár miliard na obnovu bydlení, támhle pár miliard podnikům. Nerudovské dilema zjevně není na pořadu dne, dostanou všichni! Místo zamyšlení nad otázkou, kde na to všechno vzít, prozkoumejme bez emocí a ideologických brýlí oprávněnost jednotlivých výdajů.
Nejjednodušší se zdá situace tam, kde stát poškozený majetek přímo vlastní. Stát, jeho občané utrpěli škodu a musí ji napravit. Stát se tedy musí postarat o obnovu mostů, silnic, kolejí a infrastruktury, a to bez ohledu na to, jde-li o vlastnictví skutečně státní, nebo municipální. Fakt, že drtivá většina tohoto majetku nebyla pojištěna, v tomto případě není problém.
KDE LEŽÍ HRANICE RACIONÁLNA
Zemědělství je na pomyslné škále příjemců dalším logickým kandidátem. Jakkoliv v našich podmínkách nepředstavuje významný příspěvek tvorbě HDP či zaměstnanosti, jeho společensko-politická váha je značná. Tento faktor je dále zvýrazněn současným stadiem našeho začleňování do EU. Je tedy nabíledni, že zemědělství si rychlou a významnou pomoc nejen zaslouží, ale že tato pomoc je i pro řadové daňové poplatníky výnosnou investicí. A tady leží pomyslná hranice racionálna.
Hranice, o níž v ekonomické rovině není sporu, která je však politiky a některými oběťmi záplav posouvána s jediným cílem, kterým je majetkový nebo politický prospěch. Začněme tím méně kontroverzním příkladem. Nikdo by myslím nečekal, že fiktivní firma X v letech tučných rozdává na náměstích zdarma své výrobky občanům, aby se s nimi podělila o plody své práce. Proč by tedy v letech hubených měla tato firma očekávat pomoc od těchto občanů? A je naprosto irelevantní, jestli aktuální hubenost let byla způsobena recesí na zahraničních trzích, proti které se pojistit nelze, silnou korunou, proti které existuje pojištění omezené, nebo velkou vodou, proti které existuje pojištění dokonalé. A konečně téma nejožehavější - soukromý majetek postižených občanů.
Premiér Špidla prohlásil, že díky sociálnímu státu není tragédie obce Metly soukromou záležitostí tamních občanů. V tom se zatraceně mýlí. Jakákoliv škoda na soukromém majetku je soukromou událostí majitele, stejně jako zisk na majetku je důvodem k oslavě pouze pro vlastníka. Toto primitivní pravidlo, které provází lidstvo až na pár neúspěšných pokusů celými dějinami, by konečně mělo začít platit i v naší zemi. Sociální stát v žádném případě neznamená, že vláda bude část svých občanů podporovat v neodpovědnosti na úkor ostatních daňových poplatníků.
DŮVOD K OPTIMISMU
Naše země prodělala v posledních letech hned tři vlny povodní. Člověk, který se proti tomuto riziku nepojistí, se chová neodpovědně. Vláda ani parlament nemají žádný mandát těmto lidem škody kompenzovat. Tato ekonomická pravda samozřejmě nijak nezmenšuje lidský rozměr záplav, kdy individuální solidarita neorganizovaná státem nastavuje konkrétní pomocnou ruku či kapsu. Dokonce se zdá, že vlna této solidarity je ještě masivnější než po povodních na Moravě, a to je snad důvod k mírnému optimismu. Alespoň do doby, než se dozvíme, kde hodlá vláda na úhradu povodňových škod vzít!
(původně zveřejněno 7. 9. 2002 v Mladé frontě DNES)