CENA ÚSPĚCHU ANEB MOZOLY NA MOZKU A ŠRÁMY NA DUŠI NEJSOU VIDĚT

No jo, ty vole, ale ty nevidíš ty léta dřiny, ty tréninky v pět ráno na tom ledovým zimáku, že jo, ty prázdniny na soustředěních, to, že jsem za celý mládí nepoznal nic jiného než led a posilovnu,“ pravil můj přítel, špičkový hokejista, se kterým jsme probírali výluku v NHL a oprávněnost hráčských požadavků. Dodnes nevím, kdo z nás měl vlastně pravdu. 

Jeho věta se mi vybavila po půl roce, v předvečer zveřejnění platů manažerů velkých společností. Měl samozřejmě pravdu, když ho vidím v televizi, jak s lehkostí deptá obranu soupeře nebo jak v doprovodu své krásné přítelkyně přebírá nějakou cenu, moc udřeně nevypadá. Vypadá šťastně, a jako by mu to šlo samo. A to je prosím šampionem v hokeji, našem národním sportu, který sleduje snad každý. A přesto mám sklon jeho dřinu nevidět a vidět pouze jeho úspěch.  Akcionáři podniků jsou na tom samozřejmě mnohem hůř! Mají rozhodovat o platech manažerů, které v životě neviděli, o kterých většinou nic nevědí a jejichž „léta dřiny a odříkání“ si samozřejmě vůbec nedovedou představit.  Jo, takhle kdyby alespoň televize vysílala „Česko hledá supermanažera“ nebo kdyby do diskusních pořadů nechodily pouze filmové hvězdy. To by si člověk mohl udělat představu o tom, co všechno musí špičkový manažer udělat pro svůj výkon, jaká je jeho cesta na vrchol a jaký vlastně je jeho „život na vrcholu“. Bohužel takové informace většinou nemáme, a tak jediné, co ze špičkových manažerů vidíme, jsou drahé obleky, limuzíny či „učené“ řeči.  Pokusme se však nahlédnout za tuto fasádu a představit si v takové roli sebe. První předpoklad je, že musíme mít nadprůměrnou inteligenci. Musíme být schopni vystudovat vysokou školu a další, navazující programy. To je dnes nutný předpoklad pro jakoukoliv manažerskou pozici. Manažer vlastně nedělá nic jiného, než že celý den rozhoduje.  Aby rozhodovat mohl, musí být v dané problematice technicky orientován. Musíme být schopni perfektně ovládnout alespoň jeden světový jazyk. V dnešním, globálním světě se ani v Česku nemůže obejít bez praxe v mezinárodní firmě.  Musí mít obrovskou vlastní iniciativu. „Hledej si práci,“ říkal mi vždy šéf skladu, kde jsem jako skladník brigádničil. Měl naprostou pravdu, úspěšný manažer stále hledá, jak svůj výkon zvýšit.  Musí mít vysokou sociální inteligenci. Řídit firmu znamená řídit lidi. To se musí umět, skvělá vlastní vize je řediteli na nic, protože její naplnění, prostřednictvím zaměstnanců, je to, co se počítá.  Největší záludnost života manažera však spočívá ve statistice. Teď nemám na mysli dvousemestrální kurz na vysoké škole, i když i ten mi dal zabrat, ale zákony statistiky, které neúprosně diktují, že naprosté většině schopných ředitelských kandidátů se dosáhnout místa číslo jedna prostě nepodaří. Hodně nebožtíků -málo kameníků, praví klasik.  Jak však žijí ti, kteří to dokázali? Především nemají čas. To je snad nejuniverzálnější charakteristika vrcholových manažerů. Nikdy nemají „padla“. Slova jako víkend, dovolená, svátky pro ně nemají obsah. Bohužel někdy ani slovo spánek.  Vedení velké firmy prostě nemá ohraničení, manažer nikdy nevypíná - ani mobil, ani sebe. Většinou mu to nevadí, což však neznamená, že je to zdravé. Toto nasazení je českou specialitou. Existují studie, podle kterých mají čeští top manažeři výrazně vyšší produktivitu než jejich západní kolegové. Každý, kdo v zahraniční firmě pracoval, ví, o čem je řeč.  Jsou přepracovaní. Drtivá většina „akce“ se v Česku odehrává v kanceláři. U nás je stále neakceptovatelné, aby manažer důležité obchodní jednání vedl třeba na golfu. Můj bývalý kolega ze Citibank mi vyprávěl, že když ho banka přijímala, shodou okolností v australské pobočce, řekl mu bankovní personalista, aby si na pohovor vzal plavky. Můj kolega to udělal a byl do banky přijat na známé Bondy Beach, po příjemné ranní rozplavbě.  Pracují i doma. Život s ředitelem vyžaduje mimořádnou míru tolerance. Pokud deset hodin denně stále rozhodujete, těžko doma vypnete. Navíc, vyzkoušené metody komunikace, které fungují na podřízené, aplikujete i na své okolí, což je samozřejmě špatně. Chtít vyhrát slovní fotbal na poradě vedení je často nutné, chtít ve stejné disciplíně porážet manželku je pošetilé. Nicméně to mnoho ředitelů dělá.  Jsou uzavřenější. Každý po nich něco chce, spolužáci, kamarádi z fotbalu, bývalé přítelkyně, příbuzní, prostě každý. Vrcholový manažer si tak vypěstuje svoje brnění, za které se ve styku s „obyčejnými lidmi“ schovává. Ti pak o něm říkají, že se změnil, že je nafoukaný. Pravda ovšem je, že většinou se o tolik nezmění dotyčný. Naopak se změní, a to je česká specialita, jeho okolí a způsob, jakým s ním komunikuje.  Zmenšuje a deformuje se jim sociální vesmír. Nejlépe se cítí mezi sobě rovnými, ne proto, aby se dále navzájem ujistili o své genialitě, ale proto, že jim rovní po nich pravděpodobně nebudou nic chtít. Zároveň jsou nuceni se stýkat „společensky“ s mnoha lidmi, o jejichž společnost absolutně nestojí.  Víc dbají na pověst. Co tomu řeknou lidi, je pro ně velmi významné. Domnívají se, a leckdy oprávněně, že jejich kariéru by škobrtnutí i mimo profesionální život mohlo ohrozit. Jenom o tom píšu a brní mne hlava.  Určitě nechci říct, že top manažeři jsou lidské trosky se strnulým úsměvem, dysfunkční rodinou, poruchami osobnosti, které chaoticky těkají po firemních chodbách, oběti systému hodné soucitu. Tak to jistě není, alespoň ne vždy.  Chci pouze říct, že tak jako můj kamarád hokejista, který na svém, finančně jistě nadprůměrném, životě vidí i jeho cenu, tedy to, co on i jeho rodina museli obětovat, vidím i já život vrcholového manažera možná realističtěji než ti, kteří jej neměli možnost poznat na vlastní kůži.  A tak jako přeju našim hokejistům co nejlepší výsledek ve Vídni, přeju našim manažerům co nejvíce pracovních úspěchů. Že pro hokejisty i manažery v roce 2005 úspěch znamená také peníze, je v pořádku. Zaslouží si to jak jedni, tak druzí.


(původně zveřejněno 2. 5. 2005 v Mladé frontě DNES)

Napište mi!