Nesměle probleskují zprávy o připravované, ale spíše neustále odkládané ekologické daňové reformě.
Občané se děsí, že jediným výsledkem bude zavedení nových daní a zvýšení stávající daňové zátěže, a to i proto, že žádná skutečná debata na dané téma u nás neprobíhá. To je asi největší omyl. Faktické daňové saldo takové reformy může být jakékoliv, jde o širší politické rozhodnutí, nikde není předem definováno a záleží výhradně na politice vlády. Jinými slovy, „zelená“ může být pravice i levice. Klíčové slovo v debatě o ekologické daňové reformě je externalita. Tedy, zjednodušeně řečeno, finanční dopad určité ekonomické aktivity, který však není finančně vyjadřován, a tudíž ani daňově zpoplatňován. Typickým příkladem takové externality je znečištění životního prostředí. V dnešních cenách paliv a energií není to, jakým způsobem zatěžují naše životní prostředí a životy nás všech, vůbec zohledněno. Když hurikán Katrina zlikviduje rafinerie v USA, pozná to na ceně benzinu každý a máme to za normální. To, že za provoz auta, které produkuje čtyřikrát více CO2, než je dnes nutné, zaplatí podnikatel stejnou daň jako za provoz maximálně šetrného vozidla, sice neregistrujeme, ale rozhodně to v pořádku není. To, že lokální vytápění hnědým uhlím způsobuje rakovinu, sice víme, ale nic nás nenutí toto chování omezit, protože ten, kdo na ceně vytápění ušetří, není totožný s tím, kdo uhradí účet za léčení rakoviny a umělé oplodnění, přestože oba jevy s typem paliva souvisejí. To se musí změnit a cestou je právě ona „zelená“ daňová reforma. Zátěž jednotlivých ekonomických aktivit vůči životnímu prostředí musí být vyčíslena a zpoplatněna. Důležité je, že v každém případě bude takto zdaňována spotřeba, tedy chování, které může každý ovlivnit. Hovoří se o dodatečném daňovém zatížení ceny energií podle jejich dopadu na životní prostředí, což lze dobře ilustrovat na principu autodopravy. Autodoprava způsobuje více než dvacet procent emisí skleníkových plynů, a co hůře, její objem se do roku 2010 zvýší o třetinu. Tady prostě ekologické daně zasáhnout musí. Je nutné, aby i naše země zavedla „zelenou“ silniční daň pro všechna zaregistrovaná vozidla, a to dle objemu vyprodukovaných škodlivin. Ty se měří v gramech CO2 na ujetý kilometr. U osobních aut se pohybují ve stovkách gramů na km. Například Mercedes S 600 vyprodukuje na kilometr 355 gramů, zatímco Škoda Fabia 1.4 jen 170 gramů. Ale i to je hodně ve srovnání s úrovní 140 gramů, ke které se evropští výrobci v roce 1998 zavázali a jejíž plánované dosažení v roce 2008 vůbec není jisté. Silniční daň odvozená od obsahu CO2 představuje ideální ekologickou daň. Vedle posílení příjmů státního rozpočtu bude plnit i funkci ochrany životního prostředí. Spotřebitelům dá jasný ekonomický signál, jaká vozidla preferovat, což samozřejmě povede ke snížení zatížení životního prostředí. Navíc je to i spravedlivé, což se o mnoha dalších daňových pokusech naší vlády rozhodně říci nedá.
(původně zveřejněno 21. 11. 2005 v Mladé frontě DNES)