ČEŠI INVESTUJÍ JEN ZLOMEK VOLNÝCH PROSTŘEDKŮ. UDĚLEJME S TÍM NĚCO

Jeden známý bonmot říká, že tragédie plus čas rovná se komedie. Je to vtipné, a navíc je to často pravda. V ekonomii však faktor času nemívá vždy hojivou roli. 

Záleží na tom, zda jste investor, nebo dlužník. To je ale pouze úzké vymezení používané pro finanční kalkulace. Lidský čas, tedy ten skutečný, který všichni známe, přináší ještě jeden fenomén a tím je změna. Jistě, i na to má svět financí odpověď ve formě rizikového faktoru, ale pouze život sám nám tu a tam opravdu připomene, co to riziko vlastně je. Fukušima, Lehman Brothers, 11. září?  Čím jsou ekonomické děje komplexnější, tím neočekávanější výsledky generují. To platí i o naší dnešní situaci. Shodou mnoha okolností došlo k situaci, kdy se na trhu finančních služeb otevřela dlouho zavřená brána. Vznikla nová mimořádná tržní příležitost, která má potenciál podstatně ovlivnit tvář našeho bankovnictví a vytvořit u nás dlouho paběrkující segment individuálního investování. Nejprve si ale připomeňme termíny. Spoření je ukládání peněz u banky, kde jsou takové peníze zpravidla pravidelně úročeny a na vklad se vztahuje nějaký systém pojištění. Investování je umísťování peněz do investičních nástrojů tak, že investor se přímo podílí na zisku či ztrátě, a to až do úplné ztráty investice. Díky tomu ale investování přináší vyšší očekávaný výnos. To vše funguje za předpokladu, že ekonomické subjekty se chovají racionálně.  Čeští střádalové se racionálně chovají. Po dlouhou dobu naší novodobé ekonomické historie bylo díky různým faktorům výhodné hromadit peníze v bankách. Díky tomu vypadají bilance našich bank tak, jak vypadají, tedy že zhruba 3,2 bilionu korun tvoří vklady v bankách a cca 2,8 bilionu činí úvěry, které banky poskytly. Objem majetku, který mají Češi uložený ve fondech, je pak o několik řádů nižší a dosahuje cca 225 miliard, tedy 0,2 bilionu. V procentním vyjádření to znamená, že pouze sedm procent volných prostředků je investováno. Statistika je to z mnoha důvodů nepřesná, nicméně něco vypovídá. To „něco“ je fakt, že segment investování je u nás co do rozměru malý. Ekonomové milují srovnávání, takže stejné odpovědi se dočkáte, pokud porovnáte naši „proinvestovanost“ s čímkoli, jako je podíl na HDP, podíl „na hlavu“ a podobně. Je to prostě fakt. Důvody tohoto jevu jsou částečně ekonomicky racionální, částečně historické a částečně systémové. To je zajímavé pro ekonomy, ale byznys by mělo zajímat, co s tím dál. Jak na tom vydělat?  Odpovědí je založení full service akciového brokera. Tedy firmy, která klientům vyhledává a aktivně prezentuje investiční doporučení a potom je pro klienty vykonává. To znamená kupuje, drží a prodává klientům cenné papíry, v tuto chvíli akcie společností obchodovaných na hlavních burzách. Nikdo to u nás dobře nedělá, a ten, kdo to dobře dělat bude, vytvoří trh, kterému pak bude dominovat. Nejdříve je ale třeba masám investování do akcií představit. To není levná záležitost. V nedávné minulosti se o to sympatickým způsobem jedna firma v ranním vysílání jednoho rádia pokoušela. Bylo by zajímavé takový experiment opakovat, nikoliv jako nástroj akvizice klientů, ale jako nástroj vzdělávání.  Veřejnoprávní média zjevně nedisponují dostatečnou kvalifikací a spolupráce s byznysem se obvykle štítí. Tak kdo to tedy zaplatí? No asi ten, komu to bude ku prospěchu. Ač to tak z úvodní statistiky nevypadá, naše banky z masivního odchodu depozit radost mít nebudou.  Přesto je v jejich zájmu, aby to byly ony, kdo klienty v dané oblasti „vytvoří“. Pomůže jim to alespoň zákazníky, kteří přejdou od „termíňáků“ k akciím, udržet v systému a neztratit jejich cross sell potenciál.  Určitě by tyto peníze byly vynaložené marketingově účinněji než stokrát omílané televizní imidžovky.


(původně zveřejněno 5. 2. 2013 v Hospodářských novinách)

Napište mi!