Média nás začínají zvolna připravovat na další kolo ekonomické krize. Člověk nemusí být zrovna věštec, aby už předem tušil, že za jednoho z viníků budoucího globálního finančního škobrtání budou označeny banky. Je ale takový odsudek namístě? Skutečně jsou banky takovými škůdci, jak se nám média snaží vykreslit? Pojďme se dnes místo obvyklé kritiky bank podívat trochu podrobněji na jejich obchodní model a závěr nechť si čtenář sestaví sám.
BANKA NA KRAJI MĚSTA
Banky se v mnohém podobají nemocnicím. V obou typech institucí pracují vzdělaní lidé s povětšinou bohulibými úmysly. Přesto ani jedni, ani druzí nedosahují stoprocentních výsledků. Nemocnicím umírají pacienti, bankám „umírají“ jejich dlužníci, když nesplácejí úvěry. Nemocnice, stejně jako banka, kde se umírá příliš, sama moc dlouho nepřežije. Co mohou nemocnice dělat pro to, aby se tam moc neumíralo, vysvětlil národu již MUDr. Sova starší. Co ale mohou dělat banky? Stejně jako nemocnice se musí zaměřit na prevenci.
To znamená dvě věci. Za prvé některé klienty odmítat a za druhé těm, které neodmítneme, prodat to, co opravdu chtěli. To se zdá být automatické, ale naprosto tomu tak není. Bankovní klient často nekupuje to, co chce, ale kupuje to, co se, více i méně, blíží jeho skutečné potřebě. Nejlepší situace v tomto ohledu panuje na vrcholu, tedy v patě takzvaného strukturovaného financování. Každá transakce je jiná, pro každou se specificky klient analyzuje a výsledná smluvní dokumentace odráží jednotlivosti daného obchodního případu.
Jak ale sestupujeme směrem k produktům pro drobné klienty, míra unifikace, a tedy i relativní menší vhodnosti řešení pro daného jedinečného klienta roste.
Tím je dáno, že banka už při stanovení „finanční diagnózy“ takového klienta vytváří prostor pro jeho předčasné úmrtí, protože klient zkrátka nějaký úvěr potřebuje, a pokud nemůže mít to, co chce, vezme to, co je. Tím sice banka ušetří provozní náklady, ale naopak vytváří zbytečné náklady úvěrového rizika.
Pokud by stejně postupoval špitál, objedná pouze aspirin a bude ho ordinovat všem. Některé pacienty tak dokonce vyléčí, nikomu neuškodí a s vysokou úmrtností si poradíme vysokou rizikovou marží. Absurdní? Ne tak docela, přesně takhle banky postupují. To samo o sobě ale krizi nezpůsobí.
ZÁZRAK JE, ŽE NĚKDY KRIZI NEMÁME
Co je daleko větší problém, je způsob, jakým se v bankách vykazuje míra rizika v portfoliu, chcete-li skutečné zdraví hospitalizovaných pacientů. Lékaři někdy naříkají nad administrativní zátěží jejich profese. Bankéři jsou na tom daleko hůře. Po lékařích zatím nikdo nechce, aby za celou nemocnici periodicky hlásili, kolik pacientů jim za měsíc, za dva, za tři a tak dále zemře. Lékaři se vždy omezí na sdělení, že se neví a že uvidíme. Bankéř se ale musí tvářit, jako že ví. Že je schopen vědět, kolik pacientů mu v jakých časových pásmech zemře.
Pak navíc přijde regulátor, kterému drží na ledvinách revolver vyděšený politik, a řekne: „Tak a kolik pacientů vám, milánkové, umře, když přestaneme prodávat penicilin?“ Říká se tomu zátěžový test, ve skutečnosti je to čisté věštění z kávové sedliny, nicméně jeho výsledky se berou smrtelně vážně.
Na začátku jsem slíbil, že závěr nechám na čtenáři. Můj osobní nicméně zní, že v takovém systému je zázrak, že někdy také krizi nemáme.
(původně zveřejněno 6. 9. 2011 v Hospodářských novinách)