UNIE BUDE PRO CHORVATSKO SMRTÍCÍ

V květnu roku 2004 vstoupilo Česko do EU. O jedno desetiletí později nás bude následovat Chorvatsko. To jistě stojí za malé zamyšlení. Naše země jinou ekonomickou alternativu neměla. Místního kapitálu byl nedostatek, a tak integrace do evropských finančně kapitálových struktur byla jediným inteligentním řešením. Vozy s okřídleným šípem by jistě vypadaly jinak, kdyby se mladoboleslavská automobilka vydala českou cestou privatizace. 

Kromě nedostatku kapitálu byl i problém ve struktuře ekonomiky, která svým zaměřením na výrobu a strojírenství představovala strukturu, která je na kapitál, a to ve všech formách, mimořádně náročná. Pro privatizaci ekonomiky do rukou západních koncernů jistě nebyl vstup do EU nutnou podmínkou, představoval však jasný katalyzátor a na vlně očekávaného přistoupení se vezly monstrózní zahraniční investice, které na přelomu století dosahovaly více než 10 procent HDP.  Jestli jsme si v onom období nechali postavit úplně ty správné fabriky na těch úplně správných lokacích, je k debatě. Co však k debatě není, je, že tím bylo završeno období přerodu socialistické neekonomiky na standardní tržní ekonomiku s jasnou strukturou.  Nic z toho by, bez přistoupení k EU, nebylo v takové míře možné.  To ale není případ Chorvatska. V rámci bývalé Jugoslávie nebylo nikdy Chorvatsko průmyslovou bází. Nebyl důvod a není ani dnes. V celosvětové nadkapacitě všeho, co moderní konzumní společnost spotřebovává, není fakt potřeba žádné další montovny stavět. Zatímco příliv zahraničního kapitálu do Česka byl životadárný, příliv kapitálu do Chorvatska bude smrtící. Je to dáno strukturou ekonomiky, která je jasně definována jedinečnými přírodními podmínkami. K jejich využití však není potřeba žádných specifických nebo neopakovatelných ingrediencí. Zahraniční hotelové, turistické a službové koncerny, pokud budou do Chorvatska vpuštěny, zemi ekonomicky zotročí. Lokální podnikatele převálcují silou svých rozpočtů a vytlačí je tak z ekonomiky. Samozřejmě, existují přechodná období, ale ta problém neřeší, pouze jej posouvají v čase. Občané Chorvatska budou degradováni do rolí zaměstnanců s nízkou kvalifikací, což dále podváže ekonomický a společenský rozvoj země.  Tak jak Česko nikdy efektivně možnost nevstupu nemělo, Chorvatsko nejen že ji má, ale mělo by ji, ve vlastním zájmu, rozpracovat jako legitimní dlouhodobou strategii. Zachovat si svůj non EU status a dokonale vytěžit přírodní podmínky pro blaho Chorvatů. Samozřejmě, může i jako nečlen dále zlepšovat svoje uspořádání ve smyslu inženýrského fungování státu.  Může postupně pouštět zahraniční know-how do oblastí, kde to může Chorvatsko posílit. Rozhodně však musí zabránit tomu, aby unikátní přírodní aktiva ve skutečném národním spoluvlastnictví byla zcizena a zprivatizována. Byl by to definitivní konec země, která si svoji nezávislost skutečně vybojovala a která tak celému světu dokázala, že si ji fakt zaslouží! Ale buďme realisty. To, že něco je ekonomicky správné, ještě neznamená, že se to stane. Ano, i v Chorvatsku je možné za peníze EU vybudovat například nejmodernější centrum nanotechnologií. Je to ale, jako když klasik praví, že i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále.


(původně zveřejněno 2. 8. 2011 v Hospodářských novinách)

Napište mi!