TÝDEN PODLE VÁVRY: TO SE NÁM TO HODUJE

Máme uherák, olejovky, lososa a budeme mít smažená vajíčka. To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou peníze.


Nejen Feldkurát Katz, ale i investoři vědí, jak důležité je cash flow. V posledním kvartále se o tom mohl přesvědčit každý obyvatel planety Země s přístupem na internet. Novinové titulky hlásí konec světa, ale burzovní zprávy hlásí akcie na historických maximech. Jak je to možné? Za vším hledej cash flow, neboli peněžní tok. V případě románové postavy šlo o to, že životní standard jí pomáhaly vylepšovat půjčky od spekulantů. V případě naší civilizace jde o totéž, pouze ve velkém měřítku. Pro oba případy platí, že dokud máme dostatek hotovosti na úhradu běžných nákladů, nemusí nás tolik trápit, jak vlastně bohatí, nebo chudí, doopravdy jsme. Česká republika je na tom jako Feldkurát Katz. Lidé nám rádi půjčují a tudíž si půjčovat můžeme a budeme. Bylo by krásné, kdyby půjčené peníze vytvořily i něco více, než jen dočasný likviditní polštář pro udržení našeho sociálního státu, ale tomu jsme se už podrobně věnovali v minulosti. Dnes se chci podívat na to, jak se s našimi dluhy budeme společně v budoucnu prát. Feldkurát Katz musel odevzdat Švejka. Co čeká nás? My máme karty výrazně lepší. Máme v ruce dvě esa, filka, kulovou sedmičku a pozor, i Černého Petra. Tak jak to chytře sehrát?

Předem je potřeba si ujasnit, jakou hru vlastně hrajeme. Hrajeme hru, zvanou moderní, monetární kapitalismus. Česky řečeno, peníze jsou důležitější, než všechno ostatní a dokud se daří dobře penězům, je trochu jedno, co se děje okolo. Výroba, služby, zemědělství… To všechno je podružné, pokud jsou v klidu peníze. To je obrovský a zásadní rozdíl oproti situaci před deseti lety, kdy onemocněly právě globální peníze. To se dnes nestane a proto už jsme z poloviny zachráněni. Pokud se Česku, jako ekonomice a společnosti podaří rychle obnovit růst, velkou část našeho dluhu nám bude tento růst umazávat. To provozovaly naše vlády od převratu v roce 2013 a pochopitelně to bude fungovat i dále. Prostě když si půjčíte tisícovku a máte plat deset tisíc, je to jiný dluh, než když vám přidají na patnáct. Tedy, dluh je pořád stejný, ale vy a vaši věřitelé to hodnotí jinak. A to se nám musí podařit. K tomu je nutné správně vynášet karty, které máme v ruce. Ano, máme už rozdáno a musíme hrát s tím, co máme. To je zásadní myšlenka. Takže pojďme ven s prvním esem.

Tím jsou historické majetky ve vlastnictví státu. Státy prodávají majetek ve dvou situacích. Když jim dojdou peníze a nebo, když jsou tržní ceny vysoké. My ale máme unikátní situaci, kdy platí oboje. To, že stále vlastníme pivovar Budvar, mne irituje dvacet let. Je to ekonomický zločin a teď máme příležitost ho napravit. Budvar musíme prodat určitě a příští rok k tomu bude skvělá příležitost. Trápíme se s pomocí SW/ČSA. Skutečný majetek ale představuje Letiště Václava Havla a ani tady není žádný ekonomický důvod, proč by tenhle slepenec „parkoviště pro letadla“ a butiku měl vlastnit stát. Zachovat leteckého dopravce pro národní kompetence státu smysl dává. Letadla u nás vyrábíme, létání a pilotování je technická fajnovost, která má u nás hlubokou tradici a záchrana SW/ČSA jsou fakt drobné. Naproti tomu provozování a vlastnění letiště je vlastně korporátní obligace. Pomalý, stabilní peněžní tok, nic strategického. Další majetek, ke kterému se léta chováme jako ekonomická trdla, jsou naše státní lesy. Nemyslím podnik Lesy ČR, myslím to bohatství, které neúspěšně spravují. Už před kůrovcovou kalamitou bylo jejich hospodaření tristní, ale teď je to úplná katastrofa. Není žádný důvod, proč by u nás stát měl vlastnit takový podíl lesů. Suma sumárum, Budvar, Letiště a Lesy by nám hodily nějakých 400 miliard a nikdo by nepoznal rozdíl, jestli sbírá borůvky ve státním, nebo soukromém. Služby na Letišti by se jenom zlepšily a jen ten bolehlav po Budvaru by pořád zůstal.

Druhé eso se jmenuje Skupina ČEZ a projekt výstavby jaderných zdrojů. Dnešní firma je trochu kočkopes, který obsahuje výrobu, distribuci a prodej elektrické energie z uhlí, OZE a jádra. Díky tomu trpí cena akcií, která nereflektuje úspěšné hospodaření firmy a brzo začne trpět i bilance, protože více a více bank není ochotno uhelné technologie financovat. Nový jaderný zdroj chceme a pojďme současné situace využít k tomu, že to uděláme dobře. Vyčleňme současné a budoucí jádro do stoprocentně státem vlastněné společnosti a tu pověřme výstavbou nových jaderných zdrojů. Expertizu firemních odborníků tak budeme moci podpořit nejlevnější možnou cenou financování. Zbytek prodejme napřímo investorům. Distribuce, OZE, ESCO i Uhelky si své kupce snadno najdou a získáme tak hodnotu v desítkách miliard o kterou se stát rozdělí s ostatními akcionáři. Jádro má vlastnit stát, ale není žádný důvod, proč by stát měl mít „strategický“ podíl ve firmě, která provozuje Uhlí a OZE. To je naše další eso v řádu do sto miliard korun.

Náš filek je příležitost konsolidace našeho státu. Schválně neříkám digitalizace, protože každý myslící člověk ví, že procesy musíte napřed optimalizovat a pak teprve digitalizovat. Většina národa vůbec netuší, kolik různých organizací mají ve své struktuře naše ministerstva. Dobrý příklad jsou Podniky Povodí. Spravují drtivou většinu našich vodních toků, ale máme jich v naší minizemičce PĚT!!! To znamená pět ředitelů, pět aparátů, pětkrát různé soutěže stavebních dodavatelů, prostě ekonomický nesmysl. Teď je dobrá příležitost tyto anachronizmy napravit, podniky sloučit a jejich provoz a řízení konsolidovat. Takových příležitostí je ale naše státní struktura plná. Máme desítky výzkumných ústavů, různých úřadů, jejichž činnost v dobrých časech nikoho nezajímala. Teď je čas se na ně podívat, sloučit, zrušit.

A dostáváme se ke slabým kartám. Kulovou sedmičkou, kterou ale sehrát musíme, jsou nepřímé daně a věk odchodu do důchodu. Nepřímé daně, tedy hlavně DPH musíme zvýšit. Ne teď a asi ne příští rok, ale musíme je zvýšit a sjednotit. Naše základní sazba 21% prostor ke zvýšení má a zvýšení na 23% by bylo účinné a spravedlivé. Neméně účinné a spravedlivé by bylo zvýšení věku odchodu do důchodu. Rok navíc u mužů a dva roky navíc u žen by byly jednak vítaným posílením veřejných rozpočtů, ale hlavně férovým poděkováním státu, který zájmy skupiny 50+ letos významně nadřadil zájmům zbytku společnosti. Asi to nepomůže nikomu vyhrát volby, ale udělat se to bude muset. Jinak nám totiž zůstane v ruce karta poslední, kterou je obávaný Černý Petr.

Tím je bankovní daň a zvedání daňové zátěže korporací obecně. Zavedení těchto daní bylo před deseti lety ospravedlněno tím, že vlády mnoha zemí musely bankovní systémy sanovat penězi daňových poplatníků. Bylo tedy politicky žádoucí ukázat, že banky to daňovým poplatníkům nějakou formou vrací. Jako člověk, který přímo pamatuje pravěk našeho bankovnictví před tímto populismem důrazně varuji. Jenom naprostý blázen si ucpávání tepen vyřeší tím, že si namaže krajíc centimetrem sádla. Banky, jakkoliv se dnes tváří statečně, budou mít v příštích pěti letech plné ruce práce s úklidem svých portfolií po covidu i bez dodatečných překážek. Čeká je implementace lekcí, které se i ony za poslední kvartál naučily. Beze sporu tuto šanci využijí a stanou se ještě účinnějšími a efektivnějšími. Ale to je přesně to, co naše ekonomika a náš stát potřebují. Banky krizi tentokrát nezpůsobily a nechat je to platit, je nemravné a ekonomicky hloupé. To stejné platí o průmyslu, který si “covidí” rány bude lízat ještě za pět let. Tam ty peníze prosím nehledejme. Čínská chřipka určitě nebyla poslední výzvou tohoto století a silná ekonomika se nám i příště bude setsakra hodit.


(původně zveřejněno 3. 7. 2020 na webu Neovlivni.cz)

Napište mi!