…když máš potíže, tak dej cihlu k cihle…
Tohle radí už dlouhá léta Zdeněk Svěrák v textu jedné ze svých nejznámějších pohádkových písniček. Někomu to může znít trochu budovatelsky, píseň vznikla v roce 1980, ale zároveň je to jedna za základních investičních strategií.
Říká se jí „útěk do bezpečí“.
Nastává vždy, když se na trzích děje něco, co investory vyděsí. Tím může být náraz letadel do dvou mrakodrapů na Manhattanu, nebo pád významné investiční banky tamtéž. Nebo cokoliv jiného. Je to do značné míry automatická reakce a je velkou otázkou, zda náhodou nezpůsobuje více škody než užitku. Protože je to taková „strana jedna“ z investičního slabikáře, dělají to úplně všichni, a to má za následek, že ceny aktiv, kterých se investoři houfně, najednou zbavují padají níže, než dává ekonomický smysl. To může vést k tomu, že finanční šok se přelije do reálné ekonomiky a z „leknutí“ nastane skutečný ekonomický problém, který má devastující efekt na konkrétní lidské osudy.
Člověk nemusí být jaderný fyzik, aby si stačil všimnout, že světové trhy se „lekly“. V normálních zemích o tom dokonce informují mainstreamová média právě z těch důvodů, popsaných v horním odstavci. Dotkne se to totiž normálních lidí. Když cena „něčeho“pro reálnou ekonomiku fakt důležitého spadne příliš nízko, znamená to pro tu reálnou ekonomiku faktický problém.
Nikdo nemá rád vysoké ceny benzínu a nafty. A tak se každý raduje, že cena ropy jde dolů. To má do určité úrovně její ceny smysl. Benzín je fakt levnější.
Problém ale nastane, když jde cena dolů moc, jako to vidíme v těchto dnech. Při ceně kolem 20 USD za barel ropy nedokážou někteří výrobci ropu dodávat. To znamená výpadek v těžbě, výpadek v tržbách a problém se splácením půjček.
Je potřeba vidět, že „Big Oil“ je mimořádně lobisticky organizovanou skupinou, sama společnost ExxonMobil je jednou z největších společností na světě bez ohledu na odvětví a na historii americké přítomnosti v Kuvajtu je vidět, že supervelmoci neváhají jít kvůli ropě do války. Donald Trump je byznysmen, toho času v Bílém domě, a proto nejde kvůli ropě do války, ale bude celou situaci řešit obchodní diplomacií. Bude se tomu v čase COVID-19 osobně věnovat víc, než celé pandemii.
Proč? Protože nemocným už nepomůže, kdežto globální ekonomice ano. Tím chci jenom demonstrovat, že míra „leknutí“ na trzích je skutečně mimořádná.
Co v této situaci dělá každý investor? No? Kdo dával pozor? Prchá, ano přátelé, investor nám prchá do bezpečí.
Tím bezpečím jsou pro něj silné měny, nejvíc pochopitelně USD. Tedy prodává třeba české koruny a kupuje za ně dolary. To znamená co? Ano, to znamená, že koruna uměle oslabuje a dolar uměle posiluje. Tedy, uměle. Nic umělého na tom není, je to prostě realita, ale chci říci, že se tak neděje v reakci na situaci prodávané, nebo kupované měny. Je to prostě technický výsledek momentální situace nabídky a poptávky.
Neznamená to, že obchodníci najednou hodnotí vyhlídky české ekonomiky hůře a té americké lépe. Neznamená to, že obchodníci očekávají pokles sazeb v Česku a jejich vzestup v US. Je to skutečně jenom vyměňování „céček“. Obchodníci momentálně nechtějí „céčka“ v barvě naší vlajky, ale chtějí ta v barvě americké. Moment… To je vlastně stejné… No, mí čtenáři mi rozumějí.
Tahle situace ale neprobíhá pouze na trhu světových měn. Probíhá ve všech komoditách a odráží budoucí očekávání investorů. Tedy ne to, co je dnes, ale co si investoři myslí, že nastane za rok, dva, tři.
Pojďme se tedy přenést do České kotliny. Kdo jsou naši investoři? Je to zhruba 30 tisíc českých domácností, které mají volných milion dolarů a více. To je prosím investiční palebná síla 750 miliard. Pokud by si každý z nich vybral jako „bezpečný přístav“ byt o ceně 10 milionů korun, stačí to na nákup 75 tisíc bytů.
Nejlepší ministryně financí, kterou doma máme, paní Alena Schillerová sice volné byty někde prý vidí, ale tolik? Manko, Manko. Zřejmě ve snaze tyhle bohaté rodiny odměnit, navrhla zrušení daně z nabytí nemovitostí. Ano, čtete správně. Právě těmto rodinám snížili celkovou kupní cenu nemovitostí o 4%.
Co to znamená? Podívejme se na problém nejprve demograficky. Tyhle rodiny jsou nejen finančně úspěšné, ale také velmi nezávislé. Jsou to lidé, kteří po státu nich nechtějí, nic od něj neočekávají a v zásadě mu nevěří. Velká většina z nich nejsou formálně vzdělaní ekonomové, prostě „jenom“ třicet let tvrdě pracovali a samozřejmě měli i štěstí. Nevěří státu, nevěří ČNB a za bezpečný přístav považují nemovitosti. Mají děti a vnoučata. Co udělají? Nakoupí jim byty. A proč? No přece …když máš potíže, tak dej cihlu k cihle…
(původně zveřejněno 3. 4. 2020 na webu Neovlivni.cz)