SÁZKA S OSUDEM MÁ BÝT NA KAŽDÉM Z NÁS, NE NA STÁTU

Gamblerství se u nás obecně považuje za úchylku. Ano, prosypat rodinný dům slotem v jednorukém banditovi asi není moudré. Nicméně každý z nás má možnost volby, zda se tak zachová. Zda přijme sázku. Je však mnoho jiných situací, kdy sázku přijímáme, aniž bychom to takto explicitně formulovali nebo alespoň plně implicitně kalkulovali. Typický případ je životní pojistka. Sázíte se s pojišťovnou, že umřete dříve, než se to jim hodí. Otázka je, zda se v tomto případě opravdu dá o vítězství hovořit. 


REFORMA PENZÍ - GAMBLE NÁRODA

Evergreen novinových titulků posledních dní, penzijní reforma, pak samozřejmě není opět ničím jiným než celonárodním gamblem. Má však dva podstatné problémy. Michal Horáček, který kromě poslouchatelných textů proslul jako advokát pojmu sázka, přijímání rizika obhajuje jako svého druhu intelektuální duel. V téže větě však dodává, že aby sázka byla rovná, musí mít obě strany volný přístup k informacím. To ale nebude případ naší penzijní reformy.  Občan si, v případě, že vůbec do třetího pilíře bude chtít vstoupit, nebude schopen vybrat podle žádných inteligentních kritérií.  V případě výběru mezi správci prostě proto, že žádné informace nejsou a nebudou k provedení kvalifikovaného výběru dostupné, každý bude nabízet to stejné. V případě volby mezi jednotlivými typy investiční strategie fondu prostě proto, že tomu lidé nerozumí. Druhý a podstatnější problém naší reformy spočívá ve faktu, že stát vás donutí se nějak chovat, aniž by za to přebral jakoukoliv garanci.  Jinými slovy, stát vás donutí stát se klientem nějakého soukromého subjektu, aniž by vám ale výkonnost nebo vůbec prosté přežití onoho subjektu byl ochoten a schopen zajistit. Stává se tak jakýmsi maxinahaněčem penzijních fondů.  Myšlenka, že jakéhokoliv seriózního výnosu je schopen dosáhnout penzijní fond, investující pouze do českých vládních dluhopisů, je pak naprosto nesmyslná. Poplatky a daně jeho výnos potopí hluboko pod inflaci, takže pojištěnci budou mít nainvestováno efektivně méně, než kdyby si spořili sami v systému pojištěných vkladů. Zdůrazňuji, pojištěných! Oběd zadarmo neexistuje V první hodině kurzu financí se učí věta, že neexistuje oběd zadarmo. Možná ten kurz ve vládě nikdo neabsolvoval, nicméně ekonomickou pravdou i tak zůstává, že očekávaný výnos je funkcí rizika. Bezriziková investice neexistuje.  Výnos, o kterém budoucí důchodci sní a který jim naprosto lživě ve svých televizních kampaních při svém zrodu penzijní fondy slibovaly, je schopno zajistit pouze investování do rizikových typů aktiv. Basta! To je ale natolik individuální rozhodnutí, že žádný přiměřeně bystrý stát by se ho svým občanům nepokoušel vnutit proti jejich vůli, nebo mimo jejich konsenzus, což se přesně u nás stane.  Jediná rozumná cesta z pasti demografických nůžek je tato: sdělit občanům, že důchod z prvního pilíře bude mít postupně pouze roli chudinské dávky, a ať se tedy každý podle toho patřičně zařídí.  Někteří z nás se navíc sázejí rádi. Například jeden můj dobrý kamarád, mentální oběť letité kariéry na kapitálovém trhu, si při získání hypotéky na sto procent nemovitosti nejvíce pochvaloval nikoliv poplatky nebo úrokovou sazbu, ale to, že, jeho slovy, dostal „free put opci na barák“.  Jak to souvisí s penzijní reformou? Jednoduše! Každý, kdo této větě nerozumí, není k debatě o penzijní reformě kvalifikován.


(původně zveřejněno 14. 3. 2011 v Hospodářských novinách)

Napište mi!