PROČ Z BUDVARU BOLÍ HLAVA

Stát se rozhodl poslat do jednoho pivovaru kontrolu. Vedení se brání a vysvětluje národu, proč je to špatně. To je samo o sobě pozoruhodné. Pokud však k oné kontrole nakonec dojde, je celkem jasné, jaká budou zjištění. Ekonomické veřejnosti jsou dávno známa a pro jejich sumarizaci dokonce není vůbec nutné studovat jakékoliv podklady, ať už veřejné, nebo utajované. Realita je totiž na první pohled zřejmá. 

Onen, tak sveřepě bráněný, pivovar je učebnicovým příkladem firmy, řízené lidmi z výroby. Jeho ekonomická výkonnost je dlouhodobě mizerná. Jeho strategie je v mnoha ohledech chybná a jeho operativní řízení vzbuzuje pochyby. Ekonomická výkonnost, při použití jakéhokoliv poměrového ukazatele, zaostává za srovnatelnými firmami. Jedny noviny psaly, že Budvar svůj kapitál zhodnocuje státu se stejnou „vervou“ jako bankovní spořicí účet. To je pravda. Návratnost ve výši 5 % je přisuzována bezrizikovým investicím, nikoliv reálnému podnikání. Nikdo na zeměkouli by neinvestoval své peníze do reálného podniku s tím, že mu v hrubém ponesou 5 % ročně.  Proč to tak je? Protože Budvar se chová investičně neodpovědně. Pod vedením, orientovaným primárně na výrobu, uskutečňuje vysoké investice, které však nenesou kýžený ekonomický efekt. Jak to můžeme tvrdit bez toho, že se jednotlivými investicemi zabýváme? Jednoduše, opět se vracím k v médiích publikované a ředitelem Bočkem potvrzené výkonnosti 5 %. Jiné, státem vlastněné firmy v naší zemi, používají pro plánování a vyhodnocování investic standardní metody diskontovaných peněžních toků. Každá firma si stanoví svoji vnitrofiremní cenu peněz, která se skládá z ceny peněz na trhu plus vnitrofiremní rizikové přirážky. Tato vnitřní cena peněz se pohybuje ve výši 10 %, tedy jiné státní české firmy přikročí k investici tehdy, jestliže její výnosnost přesáhne 10 % ročně. Je celkem zřejmé, že pokud by Budvar trvale investoval s cílem překročit desetiprocentní roční návratnost, nemohl by po dvaceti letech tohoto investování skončit s celkovou účinností poloviční. Stručně řečeno, investice jsou buď předražené, nebo se míjejí s cílem podnikání, kterým je vytváření hodnoty pro akcionáře.  Další problém Budvaru je orientace na export. To bylo zajímavé v době socialismu, kdy každý výrobek, který se vůbec dal za valuty prodat, bylo ekonomicky racionální vyvézt. Tento argument však již více než dvacet let neplatí. Každý pivovar se primárně zajímá o svůj domácí trh. Přeprava piva je neekonomická a roztříštěnost exportních teritorií Budvaru neumožňuje této firmě na zahraničních trzích dosáhnout významného tržního podílu.  Samostatnou kapitolou je pak marketing. Reklamní aktivity firmy, která, jak tvrdí, „vyváží do celého světa“, jsou koncentrovány do hokeje, sportu, který na zeměkouli zajímá přesně čtyři státy, Kanadu, Rusko, Finsko a Švédsko.  Zkrátka a dobře, v Budějovicích vaří zajímavé pivo, které ale vaří proklatě draho, prodávají ho špatným zákazníkům a ve srovnání s konkurencí si vedou prachmizerně.  Po požití onoho piva prý bolí hlava. To nedokážu posoudit, nejsa jeho konzumentem. Co však vím bezpečně, že z Budvaru bolí hlava kohokoliv s ekonomickým vzděláním.


(původně zveřejněno 27. 2. 2012 v Hospodářských novinách)

Napište mi!