Tuhle otázku si čas od času položí každý z nás. Nemá smysl se při srovnání ohlížet dozadu, na tu drtivou většinu méně privilegovaných obyvatel matičky Země. Nemá smysl říkat, že se máme vlastně docela dobře. Otázka skutečně zní, proč se nemáme nejlépe na celém světě, když – alespoň podle předvolebních billboardů – jsme chytrý národ? Nebo, a to je možná přesnější otázka, proč se jako nejbohatší národ necítíme?
Korunových miliardářů je u nás do stovky, dolarových milionářů zhruba dvacet tisíc a zbytek jsou lidé, kteří v podstatě žijí od výplaty k výplatě. Ta výplata je sice v reálné kupní síle stále větší a větší, ale její absolutní výše neumožňuje žádnou akumulaci kapitálu. To bohužel znamená, že je u nás velmi málo lidí, kteří se mohou stát investory, což má mnohonásobné negativní důsledky pro celou ekonomiku. Nás však dnes zajímá dopad vnímání bohatství naší společnosti. Je jasné, že prací se individuální bohatství vytvořit nedá, zejména ne v zemi s celkově nižší úrovní nominálních cen, a tedy i úrovní HDP.
Proč je investování tak důležité? Protože je to jediná demokratická univerzální možnost pro každého, jak zbohatnout. Ne každý je Jágr nebo Bill Gates, ale každý může investovat do akcií. To se ve všech kapitalistických zemích děje, ale u nás v podstatě ne. Je neuvěřitelné, že i v době nulových úrokových sazeb mají občané stále více peněz uloženo u bank ve formě vkladů než v podílových fondech. Přitom kapitalismus bez investic, nejlépe domácích, fungovat nemůže.
Další vliv na vnímání bohatství má to, jak moc na své peníze „vidíme“, tedy jak moc z hodnoty, kterou prací vytvoříme, skutečně dostaneme do ruky, a můžeme tak přímo ovlivnit. Žijeme v Evropské unii a do značné míry sdílíme její vysoce přerozdělovací filozofii. Řádově polovinu všech vytvořených hodnot si stát přivlastní, aby ji obratem svým občanům nějakou formou rozdal. Problém není ani tak ve výši tohoto ukazatele, jako ve struktuře. Protože náš stát do svých významných oblastí, které hodnotu nevytvářejí, ale požírají, jako jsou zdravotnictví, důchody a školství, v podstatě soukromé zdroje nepouští, musí tyto bezedné okruhy potřeb sanovat výlučně ze státních peněz. Opět se pak nedostává na investice. Do dopravní infrastruktury, do bezpečnosti, do výzkumu, zkrátka do všeho, kde nehrozí vzpoura voličů. Kvůli platům voliči do stávky půjdou, kvůli rozkopané D1 těžko.
Až poslední brzdou bohatství jsou neodůvodněně nízké mzdy. V naší zemi funguje velké množství firem, které by, bez mrknutí oka, mohly razantně platy zvýšit. Jejich zaměstnanci na to ale netlačí, nejsou většinou nijak organizovaní, nemají žádnou veřejnou podporu a politicky toto pole nikdo neorá. Odbory jsou pro horníky a zaměstnancům bank se vyhýbají. Je to politický problém, protože levicové strany nechápou, že jejich volič může být i z vyšší střední třídy, a pravice nepochopitelně hájí pouze zájmy majitelů firem.
Nevím, jestli za to může závist nebo omezenost či něco jiného. Každopádně, bez úspěšné, investující střední třídy není prosperující ekonomiky, není skutečné demokracie a není cesty z bludného kruhu vnímaného nebohatství.
(původně zveřejněno 11. 4. 2016 v Hospodářských novinách)