Se stejnou pravidelností, s jakou redaktoři dámských časopisů v únoru prodávají valentýnská témata, se koncem léta ekonomové slétají nad tématem státního rozpočtu. Letos je to stejné jako vždy, a přece jiné.
Více než jindy je totiž debata o našem státním rozpočtu zasazena do okolních ekonomických reálií, tedy krize společné měny euro. Jakkoliv Česko není a asi nikdy nebude členem Eurolandu, jeho radosti, a v posledních čtyřech letech spíše starosti, na nás dopadají více, než by si ekonomičtí národovci přáli. Více, než naše veřejná debata reflektuje, více, než je nám všem milé. A tak tomu bude i v roce 2013. Zde by v podstatě mohl tento článek skončit, protože dominantním ekonomickým parametrem je skutečně přetrvávající nejistota na finančních trzích a z toho pramenící rizika. Naše makroekonomické problémy a výzvy jsou pak v tomto ohledu naprosto marginální a nemohou v guláši evropského měnového vaření přidat ani onu pověstnou špetičku čehokoliv. Prostě: ekonomicky nejsme podstatní a budeme pouze pasivními příjemci toho, co se uvaří jinde. A řekněme si rovnou, že to nebude krmě zrovna michelinská. Ba právě naopak. Bude to přesně jako v pohádce o pejskovi a kočičce. Nebo ještě hůře. Pejsek a kočička byli totiž vedeni stejným cílem. To se o hráčích na evropském finančním poli zdaleka říci nedá. Začněme u Evropské centrální banky (ECB). Ráda by byla srovnávána s Fedem. Ano, stejně jako Fed má moc ovlivňovat životy stamilionů lidí, definovat parametry na obrovském ekonomickém prostoru a umí také tisknout peníze. Co jí však zcela chybí, je těsná provázanost s politickým systémem. Lépe řečeno s jeho rozhodující částí, která je i nadále tvořena národními zájmy a ty mají stále znatelnější odstředivé tendence. Tím se dostáváme k dalšímu z kuchařů - a tím jsou národní politické reprezentace. Schválně nepíšu vlády, protože k politické realitě samozřejmě patří opozice, která v logice „čím hůře, tím lépe“ všude v Evropě sype do soukolí písek s cílem vydrápat se k moci. To, že ekonomicky je to zničující, jim vadí pramálo. Dalším kuchaříkem jsou soukromé ekonomické subjekty. Tam pracují konkrétní lidé, kteří sice chápou ekonomické problémy naší doby, ale nemají pocit, že by je měli řešit nebo k jejich řešení alespoň přispívat. Mladíka na dealingu velké banky nezajímá nic jiného než jeho bonus. A že cesta k němu vede přes short selling něčeho, co jsme nikdy v reálu neviděli? No a co? Že ten short selling pohne cenou té komodity tak, že její skuteční zpracovatelé budou fakticky ekonomicky zasaženi? No a co? Máme přece volný trh, navíc bezvadně globální, takže když to někde zakážeme, přesuneme se jinam, kde to nezakázali. A to je přesné vyobrazení světa, ve kterém se parta úředníků v Letenské ulici snaží sestavit státní rozpočet. Skoro by se chtělo napsat, že bude jedno, jak se jim to povede. To ale není pravda. Skutečnost je horší. Nemohou mnoho zachránit, ale mohou mnohé pokazit. Je evidentní, že příští měsíce přinesou mohutné finanční otřesy a že společná měna euro bude pod narůstajícím tlakem. Tato nervozita zasáhne také nás, a to na velmi citlivých místech. Jedním ze zásahů bude kurz naší měny, který bude volatilní a který bude dosahovat extrémních hodnot. Druhým zásahem budou rizikové marže u dluhových produktů na mezinárodních finančních trzích. To zásadně ovlivní naši schopnost financovat náš dluh. Rozpočet musí tuto situaci reflektovat. Musí být úsporný a nesmí se ani na vteřinu ubírat směrem expanze. Vzhledem k fázi volebního cyklu se to snad dá očekávat. Prostě: ekonomicky nejsme podstatní a budeme pouze pasivními příjemci toho, co se uvaří jinde. A řekněme si rovnou, že to nebude krmě zrovna michelinská.
(původně zveřejněno 10. 8. 2012 v Hospodářských novinách)