Jachtaři vědí, že vážné námořní nehody nejsou dílem jednoho okamžiku, ale že skutečnou katastrofu způsobí až série špatných rozhodnutí. Na rozdíl od pilotů letadel, kteří mají na řešení svých trablů sekundy, jsou námořní kapitáni ve výhodě, protože jejich kolosy se přece jen pohybují řádově pomaleji, takže času na přijetí správného rozhodnutí je objektivně více.
Přesto semo tamo lodě ke dnu jdou. Stejné je to v podnikové ekonomice, kdy automobilku těžko pohřbí jeden neúspěšný model, ale ohrozí ji až dlouhá řada chyb. V General Motors by o tom mohli vyprávět. Bohužel, stejné je to i v případě aktuální evropské Ouzo krize. Že ti milí jižané falšují státní účetnictví, se vědělo léta. Že i tak jejich veřejné finance mají kondici astmatického dítěte z Ostravy, věděl celý svět taktéž. To, že se někteří investoři svobodně rozhodli do řeckého dluhového letadla naskočit, bylo jen jejich rozhodnutí a také na něm dlouho dobře vydělávali. Jenže jako všechna letadla, nebo chcete-li pyramidová schémata, i to řecké jednou začne hlásit poruchu na přístrojích. To samo o sobě není ještě katastrofa. Katastrofa nastane, když piloti dále postupují chybně. Co je ale správný postup? Ekonomicky je to jasné stejně jako řeč palubních manuálů. Prvním krokem je přiznání neschopnosti dostát svým závazkům. Veřejné, jasné, zřetelné. Pak následuje součet dluhů a soupis majetku. Z toho nám vyjde, s jakou návratností mohou věřitelé počítat. No a pak už to necháme jen právníky sepsat a někdo na to dohlédne. Je to rychlé, spravedlivé, ale hlavně: nevede to ke katastrofě. Ano, řada aktiv dříve vlastněných státem přejde do soukromých rukou. Ano, řada věřitelů nedostane zpět celou investici. Ale ekonomika jako celek je zachráněna. Individuální životy lidí nejsou pod tlakem. Copak je u nás rozdíl v tom, jestli je Agrofert státní nebo patří pohublému muži v brejličkách? Samozřejmě že ne, kupujeme jejich výrobky a je nám jedno, kdo je vlastníkem. Copak by někdo normální v této souvislosti vůbec nabídl obyvatelům následující volbu: Tak teda ehm, vážení občané, buď bude Agrofert nás všech a párek bude stát stovku, nebo bude soukromý a párek bude za pět kaček. Absurdní? Vůbec ne, přesně tak se „řeší“ turbulentní let řeckého letadélka Káněte. Proč to tak je? Než si odpovíme na otázku „proč“, musíme si říci, „co“ se vlastně děje. Tak předně, problém se tvrdošíjně tají. Celá přístrojovka bliká jako pominutá, a pilot je v klidu. Tím nejenže ztrácí čas, ale hlavně kredibilitu pro další fáze. Pak se problém přizná, ale nepřizná se skutečná podstata, avšak připustí se, že dávno zjevné symptomy asi tedy opravdu existují. Protože jsme tak dlouho neříkali pravdu o stavu problému, nemůžeme teď otočit o 180 stupňů. To bohužel znamená, že neřešíme podstatu, ale něco jiného. Tak strašně dlouho jsme říkali, že riziko insolvence nám nehrozí, že teď nejde říct, že už insolventní jsme. To ale také bohužel znamená, že neřešíme rychlé vypořádání dluhů, ale děláme, že řešíme. Avšak to je právě ta devastace. Ekonomika, která před krizí žila jen tak tak, se pod náporem rozpočtových škrtů a nových daní definitivně a na dlouho zadře. A lidé? To jsou ty skutečné oběti. Jejich životy budou nenávratně a na dlouho poznamenány. A proč se to celé děje? Protože to těm, kteří to ovlivnit mohou, tedy elitám politiky a byznysu, tak vyhovuje. A normální lidé, kterých je obrovská většina, a kterým to ale opravdu nevyhovuje, to celé jen zaplatí. Že by měl ten Karel Gott nakonec pravdu? Ekonomicky je to jasné stejně jako řeč palubních manuálů. Prvním krokem je přiznání neschopnosti dostát svým závazkům. Pak následuje součet dluhů a soupis majetku. Z toho nám vyjde, s jakou návratností mohou věřitelé počítat.
(původně zveřejněno 14. 11. 2011 v Hospodářských novinách)