MUSÍME SE CHOVAT TRŽNĚ

Slogan vyzývající k tržnímu chování nás provázel první polovinou devadesátých let. Těžko říci, kdo jej použil jako první. Možná je jeho autorem Václav Klaus, možná někdo z ekonomických ministrů onoho období. Na rozdíl od autora se jeho původní význam dochoval. V oněch idylických dobách tento častý výrok zněl tehdy, chtěl-li řečník upozornit na fakt, že přechodem na principy tržního uspořádání ekonomiky a společnosti vyvstala potřeba přehodnotit a opustit vzorce řízení a chování, které byly obvyklé v minulém režimu, a začít respektovat, a dokonce i využívat principy trhu a volné soutěže.


PŘEŽÍT A PŘIZPŮSOBIT SE

Mnozí tehdy podstatě sdělení nerozuměli a převládala v nich pouze úporná snaha přežít a přizpůsobit se. Nikdy nezapomenu, jak Václav Marhoul jednou popisoval svou bezprostřední zkušenost z oněch dob, kdy na školení tehdy špičkových manažerů řekl, že naše podniky mají rezervy v marketingu. Reakcí nebyla technická diskuse. Všichni přítomní si pouze do svých kožených diářů napsali hůlkovým písmem: "Mám rezervy v marketingu." Zhruba se stejným pochopením přistupovala společnost k jistě dobře míněné radě, aby se chovala tržně.

OBČANÉ POCHOPILI

Dnešní význam tohoto sloganu se posunul. V dnešních dnech tato slova uslyšíte nejspíše v jakési jedovaté nadsázce, když vám opravář naúčtuje za opravu více, než jste čekali, když číšník v restauraci obhajuje malou porci na talíři, když taxikář zdůvodňuje zjevně přehnané jízdné a samozřejmě kdokoliv, když přijímá úplatek. Vypadá to jako důvod ke skepsi, ale pravý opak je pravdou. Normální občané perfektně pochopili, jak trh funguje, a je jim jasné to, co naopak našim současným vůdcům zjevně nedochází, a to fakt, že korupce je pouhé prosazování sil trhu v netržním prostředí. Ekonomické zákony platí v tržní ekonomice univerzálně. Nedají se potlačit - a tak jako horský potůček vždy najde cestu do údolí, stejně úporně působí ruka trhu. Lidé a firmy nedávají úplatky proto, aby poškádlili Transparency International nebo naše mravokárce, nebo proto, že trpí zvrhlým sklonem k utrácení. Dělají tak po zralé ekonomické úvaze, kdy do celkových nákladů transakce prostě zahrnují zvláštní dodatečnou položku, jakousi daň netržnosti prostředí, které se bůhvíproč říká úplatek. Že to dělají neochotně a z donucení, je snad jasné. Že se přitom chovají na výsost tržně, je snad jasné také. Pokud uvěříme tvrzení, že hnací silou korupce není morálka, resp. její nedostatky, ale ekonomické zákony, proč si myslíme, že korupci je možné řešit prostřednictvím morálních apelů? Stejně nesmyslné jsou pokusy o řešení korupce formou represe. Jediné, k čemu represe neochvějně vede, je zvýšení celkových nákladů systému. Jinými slovy, úředník, který si je vědom zvýšeného rizika, že bude chycen, pouze toto dodatečné riziko započte do ceny úplatku.

JAK NA KORUPCI?

Vyzrát na korupci je přitom tak snadné. Stačí pouze všem procesům ve společnosti přiznat jejich skutečnou ekonomickou váhu a umožnit všem účastníkům trhu s touto informací pracovat. V zemích, kde tohle pochopili, problémy s korupcí nemají, a naopak. Bohužel, zdá se, že my půjdeme spíše cestou provokatérů a konfidentů. Maně mi na mysli vyvstává Švejkova poznámka o léčení syfilidy hypermanganem.


(původně zveřejněno 2. 10. 2003 v Mladé frontě DNES)

Napište mi!