Česko ušlo za poslední čtvrtstoletí velký kus cesty a v některých aspektech se vyrovnalo západním státům. Jsme zemí s rozvinutou tržní ekonomikou, demokratickými institucemi a vysokou životní úrovní. Ptát se, kdy bude naše ekonomika stejně silná jako ta západní, je však nepatřičné.
Dohnat a předehnat. Toto slovní spojení moji generaci padesátníků provází celým životem. Původně jsme se mu pošklebovali, pak jsme pár let usilovně věřili a dnes nevíme. Klademe si na toto téma řadu znepokojivých otázek, na které povětšinou nemáme odpovědi. Nemáme odpovědi, ale máme pocity.
Ten převažující je, že jsme Evropu zatím nedohnali. Chlácholíme se tím, že ještě není vše ztraceno, že Evropu honíme „jen“ 25 let a že za dalších 25 let už ji konečně chytíme. Ale je to opravdu tak? Dohnali, nebo nedohnali? Dohoníme, nebo nedohoníme?
Pojďme, trochu netradičně, odpovědět hned úvodem. Evropu jsme dávno dohnali, ale zároveň ji nikdy nedoženeme. Matoucí? Vůbec ne. Stačí si jen trochu zavzpomínat, co jsme tehdy vlastně dohnat chtěli. Chtěli jsme nemít omšelé fasády, chtěli jsme mít možnost cestovat, chtěli jsme golfa dvojku, chtěli jsme umět na počítači, chtěli jsme si kupovat rychloobrátkové zboží, nechtěli jsme vládu jedné strany, chtěli jsme být součástí evropských struktur. To vše a mnoho dalšího jsme dokázali. Jsme země s rozvinutou tržní ekonomikou, demokratickými institucemi a vysokou životní úrovní. Že nejsme ekonomicky stejně silní jako nejsilnější evropské regiony? Že Londýn není Praha? A kdy to tak bude? Za dalších 25 let?
MAPA BOHATSTVÍ
Bohužel, epicentrem byznysu a Mount Everestem životní úrovně nebudeme nikdy. Zkusme si představit Evropu jako mapu v jejích dnešních obrysech, ale nadmořskou výšku terénu si nahraďme výškou kumulovaného bohatství. Vznikne nám zajímavý trojrozměrný obrázek, kde geologické zvrásnění bude nahrazeno výšinami a nížinami podle bohatství lidí. Nejvyšší vrcholy umíme vyjmenovat všichni zpaměti, a kdo si s tím chce trochu pohrát, ať si to vygoogluje.
Zajímavé na tom obrázku je, že bohatství se v rámci rozvinutého světa, v našem případě Evropy, liší region od regionu násobně. Že rozdíly mezi regiony nejsou v jednotkách procent, ale v násobcích.
Že průmyslový sever Itálie je ekonomicky jinou zemí než její jih, si snad ze školy pamatuje každý. Nikdo by asi vážně nepoložil otázku, kdy Neapol ekonomicky dožene Milán.
Proč si ale zcela vážně klademe otázku, kdy Praha dohoní Vídeň? A proč nám ta otázka nepřipadá nepatřičná, když naprosto nepatřičná je? Přitom pokud se na to podíváme s chladnou hlavou, je celkem logické, že běžec, který běží pomaleji a odstartoval později, svého rychlejšího soupeře nedohoní nikdy.
Někdo může namítnout, že my neběžíme pomaleji, že jsme jen dlouho stáli na místě, ale teď že už poběžíme rychleji, a tudíž Praha Vídeň dostihne, i když možná později, než jsme čekali.
Omyl. Rakouský a český HDP se vyvíjejí podobnými procentuálními přírůstky, ale z radikálně jiného základu. To znamená, že abychom vůbec začali Rakousko dohánět, museli bychom po dvě generace vykazovat dvojnásobný přírůstek HDP vůči tomu rakouskému. Ale jak, když dnes jsme už stejná liga? Jak, když dnes jsme srovnatelné země, které soutěží v jednom globálním bazénu?
V dobách klausovské transformace to bylo jiné. Během jednoho desetiletí jsme provedli transformační manévr, který skokové přiblížení Západu znamenal, ale který nešlo a nejde opakovat. Statistiky růstu HDP toto období interpretují nepřesně, protože statistika neumí zachytit kvalitativní posuny ve struktuře HDP. Jinými slovy, statistika vykáže, že občan má jeden zimní kabát, ale už trochu problematicky zjišťuje, jestli je to obnošený havelok, nebo plášť z velbloudí srsti. Přesně k tomu u nás během transformace došlo. Systémový skok byl tak razantní, že pokusy o nalezení výchozí základny dalšího srovnání nefungují. Ano, umíme porovnat tuny oceli a cementu, ale to nic neříká o struktuře HDP, která se při stálé nominální výši při proměně ekonomického systému pronikavě změnila.
Podstatný je ale fakt, že další strukturální eso už naše ekonomika v rukávě nemá. Nová transformace se, někdo by řekl zaplaťpánbůh, konat nebude. Už dávno jsme všechny transformační polštáře vyčerpali a ty, které nám zbývají, tedy nízké mzdy a uměle nízký kurz, jsou svým rozměrem ve vztahu k rozdílu mezi naší a nejbohatšími ekonomikami nedostatečné. My zrychlit nemůžeme a svět na nás nepočká. Tolik tedy suchá fakta.
ROZTOMILÉ NEMLUVNĚ VYROSTLO
Ale nejen fakty živ je člověk, a to i homo economicus. Kromě peněženky máme také srdce. A tady na nás číhá další problém. Tím je vztah Západu k nám, lépe řečeno rétorika Západu vůči nové Evropě obecně. Ta se proměnila za posledních 15 let z bílé na černou. Dávno pryč je doba, kdy západní politici stříhali na našich hranicích dráty. Dávno pryč je pocit, že nám Západ chce autenticky pomáhat, byť ekonomicky jsme nikdy nedostávali ze Západu víc než v posledním desetiletí. Očima Západu jsme se změnili z roztomilého nemluvněte na zlobivého fracka a našima očima západní rodiče tuto změnu naprosto nezvládají. Tato rodičovsko-politická dimenze má jako vždy svůj ekonomický, pragmatický základ. Silné Česko nikdo nechce. Nikdo ho nepotřebuje. Díky struktuře ekonomiky Západu a díky sociálně-politické dohodě, která ho drží pohromadě, je řada činností ve starých evropských demokraciích nerentabilní. Obrovská paleta dodavatelských výrob s nižší přidanou hodnotou zkrátka při cenách v Eurolandu neobstojí. Musely by se přesunout daleko na východ, ale Česko je blíže, má podobný právní systém, stabilní měnu, nereptající pracovité obyvatelstvo. Co naopak Česko nemá a co mu zoufale chybí, jsou kapitalistické dynastie. Nejen ve smyslu malého objemu nedostatečně naakumulovaného kapitálu, ale navíc se tento kapitál s Českem vůbec neidentifikuje. Je chladný a teče tam, kde to jeho majitelům přináší momentálně větší zisky. Nechci říci, že jsou naši kapitalisté neúspěšní, nechci říci, že jsou zlí. Chci říci, že teprve rodinné majetky, prověřené generacemi pokračovatelů, jsou skutečným motorem ekonomiky. Globální firma svoji montovnu stěhuje po zeměkouli s kalkulačkou v ruce podle toho, kde je to o pár centů výhodnější. Nic po ní nezbude. Rodinná dynastie, která ve městě drží podnik tři století, má pro město, region a zemi úplně jinou váhu. Tohle se dohnat nedá. Suma sumárum jsme na tom asi takto: během devadesátých let jsme naši ekonomiku strukturou a výkonem nastavili na západní úroveň. Západ jsme v podstatě už tehdy dohnali. Naše tehdejší startovní čára v globálním kapitalistickém dostihu byla nějakých 75 procent úrovně rozvinutých tržních ekonomik a na této úrovni jsme po dalších patnácti letech stále.
Nikam nepadáme a nikam se nedereme. Nejsme propadlík a nejsme premiant. To ovšem znamená, že i za 50 let se někteří z nás budou stále ptát, kdy už tu Evropu konečně doženeme.
(původně zveřejněno 12. 9. 2016 v magazínu INDEX Lidových novin)