KDE ŽE TO ŽIJÍ NEJBOHATŠÍ ZÁKONODÁRCI? V USA? KDEPAK, V ČÍNĚ!



Peníze přitahují pozornost. Málokdy čtete v bulváru o někom, kdo je nudný a navíc chudý. Naproti tomu historky o lidech, kteří jsou nudní, leč bohatí, jsou důležitou ingrediencí mediálního guláše. Vznikají různé žebříčky, které nám říkají, kolik jaký spoluobčan poctivou prací vydělal. Ti nejlepší se pak dostanou i do žebříčků globálních. Tím, jak je to celé omleté a pořád stejné, to poněkud ztrácí na zajímavosti. Jako obvykle se celá situace zajímavou stane teprve tehdy, když se podíváme za hranice. Někdy je to pohled docela objevný, zejména ve srovnání s naší realitou, očekáváními i stereotypy.  Asi nikoho nepřekvapí, že mapa individuálního bohatství se nápadně shoduje s mapou prosperujících regionů. Trvalý a dlouholetý růst Asie se samozřejmě odrazil i v obrovském nárůstu osobního bohatství. Těmto lidem se v bankovní marketingové mluvě říká ultra-high net worth individuals (UHNW) a člověk se jím stane, jestliže jeho majetek přesáhne částku 30 milionů USD. Žebříčky sledují cca 1000 lidí na území bývalého Československa, kteří do této kategorie patří. A jak je to jinde?  V Asii, která skutečně prodělala neobyčejné tři dekády, se počet UHNW zvýšil exponenciálně a jeho dynamika předstihla jakýkoliv jiný region. Nyní tam žije téměř 43 tisíc těchto boháčů a jejich celkový majetek dosahuje nepředstavitelných 6 bilionů, tedy šest tisíc miliard dolarů. Pokud si to číslo snad chcete nějak přiblížit, pak vězte, že se jedná o součet HDP Německa a Francie. Jestliže se na to podíváme z pohledu národních ekonomik, vypadá obrázek následovně.  Nejbohatší zemí na světě zůstávají Spojené státy, Japonsko je druhé, Čína třetí a o bramborou medaili se dělí Velká Británie a Německo. Zemí s nejvyšší „hustotou“ milionářů je Katar, kde je dolarových milionářských rodin téměř patnáct procent. Pro mnohé perspektivní region BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) byl na žebříčku 15 nejbohatších zemí v roce 2007 zastoupen pouze Čínou. Od té doby se do Top 15 dostala i Indie. Předpokládáme, že během pěti let Čína předstihne Japonsko, Indie se propracuje na deváté a Rusko na jedenácté místo. 

Bohatství skupinky privilegovaných se ale týká nás všech. Může se totiž stát podstatným zdrojem příjmů churavějícího státního rozpočtu. Tak jako se to stalo ve Spojených státech, kde podle čerstvých informací kongresového rozpočtového výboru vzrostl výběr daně z příjmu za posledních šest měsíců v ročním srovnání o dvacet procent, čímž strýček Sam získal dodatečných 132 miliard USD. Je to dáno tím, že jedno procento nejbohatších Američanů se na výnosu federální daně z příjmu podílí 35 procenty. Něco k zamyšlení pro naše politiky?  A jsme opět doma. Jedna z mnoha věcí, které lidé obvykle našim politikům vyčítají, je bohatství. To je samozřejmě nesmysl, protože naši politikové bohatí nejsou a ti, co ano, byli bohatými dávno před vstupem do poslaneckých lavic.  Bohaté politiky by asi člověk hledal v kolébce kapitalismu – Spojených státech. Jenže chyba


lávky! Ve Sněmovně reprezentantů ani v Senátu jediný dolarový miliardář nesedí. Nejbohatším americkým zákonodárcem je texaský republikán Michael McCaul s majetkem sotva 500 milionů dolarů. Boháči mezi poslanci sedí panečku jinde.  Existuje zákonodárný sbor, ve kterém je dolarových miliardářů poměrně hodně, přesněji řečeno 83. Ti čtenáři, kteří vědí, že se jedná o parlament Čínské lidové republiky, mají můj obdiv. Pak že je komunismus překonaný ekonomický koncept!  Finančně nejzasloužilejším členem tohoto zákonodárného sdružení vzájemně se podporujících miliardářů je soudruh Zong Qinghou, zakladatel čínského výrobce nápojů Wahahas, s majetkem ve výši 13 miliard dolarů. 

No už aby se do naší sněmovny dostal aspoň ten Andrej Babiš, ať si tam naši zákonodárci nepřipadají jako spolek finančních zkrachovanců.


(původně zveřejněno 10. 6. 2013 v Hospodářských novinách)

Napište mi!