Dohnat a předehnat. To bylo heslo, které zhusta používal minulý režim. Patnáct let po jeho pádu bychom i my chtěli dohnat "západní" Evropu a zařadit se po bok nejvyspělejších ekonomik světa. K tomu je samozřejmě nutné, abychom se po určitou dobu, řekněme třicet let, pohybovali k cíli výrazně rychleji než ti, které chceme dohonit a kteří mají před námi podstatný náskok.
INVESTICE NA ÚKOR SPOTŘEBY
Politická orientace každé vlády samozřejmě diktuje instrumentárium, které bude k dosažení takového cíle použito. Pravicové vlády mají většinou tendenci stimulovat růst snižováním přímých daní, snižováním ingerence státu a rozpočtovou zdrženlivostí, která umožňuje centrálním bankám držet úrokové sazby nízko, a tím podporovat investice. Vlády levicové naopak obvykle spoléhají na zvyšování výdajů státu, a to i za cenu rozpočtových deficitů, na programy přímé podpory vybraných odvětví a obecně na masivnější vliv státu na ekonomiku. V zásadě je lhostejné, jakým způsobem svého cíle, tedy zabezpečit akceleraci růstu HDP, konkrétní vlády dosáhnou. V každém případě se však jedná o procesy, které mají jedno společné. Na poměrně dlouhou dobu musejí být upřednostněny investice na úkor spotřeby, na poměrně velké procento občanů dopadne určitá míra nepohodlí. Jedná se o situaci, kterou všichni známe ze své každodenní zkušenosti - když si chci koupit počítač, abych zvýšil svou kvalifikaci a v budoucnu se měl lépe, tak holt nějakou dobu budu chodit méně často na pivo. K tomu, aby byla celá operace úspěšná - bez ohledu na to, zda se použije recept pravicový, nebo levicový - je však nutné, aby celý systém nevykazoval masivní strukturální nerovnováhy a rizika. To bohužel není náš případ. Zejména penzijní systém je dnes nastaven tak, že dnešní třicátníci buď půjdou do důchodu v osmdesáti letech, nebo jim jejich důchody nebudou stačit ani na jídlo. Podobná situace je i v oblasti systému veřejné zdravotní péče. Systém je dnes chronicky deficitní. Tento deficit se bude drasticky prohlubovat s pokračujícím pokrokem v medicínských technologiích. Třetím ekonomickým problémem je sešněrovaná a rigidní oblast pracovních sil. Nesmyslně vysoká minimální mzda v podstatě vylučuje, aby určité pracovní aktivity byly vůbec regulérně vykonávány. Dodatečné zatížení pracovní síly prostřednictvím odvodů tento problém dále stupňuje. Protekcionářské pracovní právo vylučuje z pracovního trhu podstatnou skupinu pracovních sil. Tyto systémové nerovnováhy musí být odstraněny, přičemž v každé oblasti se jedná o řešení, která jsou známá, rutinně používaná, standardní. Jde pouze o to, aby tyto problémy byly otevřeně pojmenovány a k jejich řešení napnuta veškerá energie. To by mělo být obsahem programového prohlášení každé vlády, která má ambice nabídnout voličům i sobě dlouhodobou perspektivu. Dva roky, které před sebou staronová koalice má, nejsou k uskutečnění takového programu rozhodně málo.
MARKETINGOVÉ CVIČENÍ
Pokud by se snad vláda rozhodla na svůj cíl dostihnout rozvinutý svět a nabídnout občanům dlouhodobou perspektivu rezignovat, nebude její program ničím jiným než marketingovým cvičením. Smutné však bude, že dvousetmiliardový účet v podobě prohloubení již tak strašidelného deficitu zaplatí opět občané této země. Fakt, že se za to mohou pomstít u volebních uren, bohužel neřeší vůbec nic.
(původně zveřejněno 17. 8. 2004 v Mladé frontě DNES)