Kdo jsme a kam směřujeme? Tak zní už po tisíce let základní filozofická otázka. Různé školy na ni přinášejí různé odpovědi. Evidentně však otázka netrápí pouze filozofy.
Například knihkupci nám tvrdí, že jsme to, co čteme. Na tom jistě kus pravdy je. Četba, zejména v útlém věku, pomáhá utvářet i hodnotový žebříček a světonázor. Odborníci na výživu však mají jiný pohled. Tvrdí, že jsme to, co jíme. I s tím se dá asi souhlasit. Je známé, že stravovací návyky se na našem fyzickém bytí podílejí podstatnou měrou. Mně však připadá nejpřesnější tvrzení, které praví, že jsme tím, čím se zdáme být svému okolí. Nic nového pod sluncem, i zde pouze cituji dva tisíce let starý názor. Ten však dostal po americkém (a posléze i německém) experimentu nečekaný rozměr. Experiment probíhal takto: na světelné křižovatce stojí v první řadě auto na červenou, za ním kolona. Blikne zelená, nicméně první auto se nerozjede. Experiment sledoval reakce řidičů aut v koloně. Asi nikoho nepřekvapí, že začali troubit. Co však možná překvapí, je, že doba, po které kolona ztratí nervy a začne troubit, je přímo úměrná tomu, jaké auto cestu blokuje. Nezáleží na tom, co řidič četl v mládí, ani na tom, kolik je jeho BMI a co poobědval. Německý test prokázal, že řidič Renaultu Clio byl vytrouben průměrně už po čtyřech vteřinách, zatímco řidič luxusního VW Phaeton v průměru až po jedenácti vteřinách. Stříbrné Porsche 911 dokonce překáželo v provozu bez upozornění průměrně neuvěřitelných patnáct vteřin (rekord jednoho měření byl dokonce více než půl minuty). Vědci experiment vysvětlují celkem pochopitelně: jako respekt před jedincem s domněle vyšším sociálním statusem. Nebude od věci si na tuto historku vzpomenout, až zase budeme nadávat na kolegu, kterého neočekávaně povýšili a jenž se »tak strašně změnil«. Možná je to pravda, možná skutečně zpychl. Možná nám ale jen odlesk metalízy jeho nového firemního vozu ubral trochu toho »sociálního statusu«.
(původně zveřejněno 31. 10. 2006 v Hospodářských novinách)