JAK VZÍT NA RATINGY ČLENŮ EUROLANDU MAČETU

Vlastní existenci nejlépe světu připomenete výrazným krokem. Této myšlenky se evidentně drželi kluci a holky v agentuře Standard & Poor´s, když vzali na ratingy některých členů Eurolandu minulý víkend mačetu.

Než se dostaneme k meritu věci, je zajímavé se trochu podívat na kosmetické faktory tohoto kroku. Když chairman S & P kroky jejich agentury vysvětloval, mimo jiné řekl, že budou dále bedlivě sledovat jak makročísla dotčených zemí, tak i systémové kroky jejich vlád. A že ty systémové kroky jdou nyní špatným směrem (místo integrace k dezintegraci). Tedy suma sumárum, agentury budou v dalších hodnoceních přihlížet k výkonnosti ekonomik a fiskální situaci. O krátkodobé výkonnosti Eurolandu si asi už nedělá iluze vůbec nikdo, bavíme se o nerůstu nebo recesi. Takže reálná ekonomika svým výkonem nikomu, včetně ratingových agentur, radost dělat nebude. A co ta systémová opatření? Tady existují v podstatě dvě cesty. První jsou skutečné systémové změny v klíčových zemích, zejména směřující k posílení flexibility pracovního trhu, a tím ke zvýšení konkurenceschopnosti těchto států. To jsou makroekonomicky zcela jistě správné kroky, ovšem mimořádně politicky nepopulární a fungující s mnohakvartálovým zpožděním. Poslední šancí tedy jsou systémová opatření, která nic nestojí a která je možné rychle aplikovat, nebo alespoň oznámit. Sem přesně zapadá současná debata o Smlouvě o rozpočtové unii. Samozřejmě nic praktického neřeší, je to pouze krátkodechá iniciativa, která má uklidnit finanční trhy a dále živit iluzi, že něco takového jako Euroland vůbec existuje. Je nebezpečná v tom, že obtíže při jejím prosazení se stanou dalšími sarančaty, spásajícími poslední zbytky společné měny euro. Z pohledu Česka je přijetí nebo nepřijetí jedno. Není to o nás, naše země euro ani nezachrání, ani nezabije. Kdo však euro zabít může, jsou právě ty v úvodu zmiňované ratingové agentury. Jejich fungování je zajímavé. Nechme stranou, že masově selhaly při spuštění finanční krize v roce 2008, kdy ratingy, které mnoha emitentům trvale přisuzovaly, prostě nebyly realistické. Jak je to možné? Rating je byznys jako každý jiný. Vykazuje stejné nedostatky a morální ohrožení, jako například prodej ojetých aut. Rating je služba, kterou někdo platí. V současném systému převažuje model, že platí emitent. Tedy ten, který je na výsledku ratingu motivován. Vydáváte-li dluhopis, je ve vašem zájmu, aby jeho rating byl co nejlepší, a tedy efektivní úroková míra - váš náklad - co nejnižší. Důkazem perverznosti systému pak budiž fakt, že významní aranžéři dluhových instrumentů mají přímo v rámci svých služeb předratingové poradenství, které bezprostředně před emisí vylepší obraz emitenta v očích ratingovky. O tom, že to funguje, svědčí nedávný výzkum, kdy se zkoumala stabilita ratingu a počet jeho zlepšení a zhoršení ve vztahu k placení služeb ratingovek. Asi nikoho nepřekvapí, že skupina emitentů, kteří si ratingy platili, dosahovala statisticky signifikantně vyššího počtu zlepšení vlastního ratingu, zatímco ty subjekty, které svůj rating neplatily, měly ratingy horší a častěji zhoršované. No, ale jak je vidět na právě uplynulém víkendu, nejlepší obrana je útok.


(původně zveřejněno 18. 1. 2012 na webu iHNed.cz)

Napište mi!