Mnoho lidí si myslí, že Budějovický Budvar vyrábí pivo. Někteří si dokonce myslí, že vyrábí bezvadné pivo. Já si naopak myslím, že Budějovický Budvar vyrábí biče. Teď nemám na mysli vliv piva na peristaltiku střev, ale jednu z nejlepších řečí, kterou pronesl v jednom filmu hlavní hrdina Larry Garfield. Ti, kdo film neviděli, mohou onu řeč najít na stránkách American Rhetoric. Hlavní hrdina v ní doslova říká: „Víte, kdysi musely existovat desítky společností, které vyráběly biče pro drožkáře. A vsadím se, že ta, která zbankrotovala poslední, vyráběla nejlepší biče pro drožkáře, jaké svět kdy viděl. Ale chtěli byste být jejími akcionáři?“
A přesně takovým výrobcem bičů je i Budějovický Budvar. Je až komické, jaký ekonomický skanzen na jihu Čech vznikl. V době, kdy celý trh hledá nové produkty, kdy se snaží čelit poklesu spotřeby a změnám v chování spotřebitelů, Jihočeši jen do zblbnutí opakují svoji mantru, takhle vaříme pivo už 750 let a basta. Zatímco ostatní pivovary uvádějí nová balení, nové produkty a bojují o každou prodanou lahev s cílem maximalizace zisku, Budvar na svých webových stránkách umístil reklamu, která říká, že „my honbě za ziskem nepodlehneme, protože my nejsme nenasytná korporace, ale něco jako pivní genová banka“.
Tato poslední „reklamní kampaň“, kterou můžete vidět také na pražském uličním mobiliáři, je světový unikát. Je to první reklama v dějinách kapitalismu, která se neobrací ke spotřebiteli, ale k nepříteli. Nepřítelem je každý, kdo by chtěl způsob fungování Budvaru kritizovat. Kdo by chtěl upozornit na monstrózní nehospodárnost, kterou ve fungování tohoto národního podniku tolerují všechny vlády, přičemž těch posledních deset let je mimořádně zoufalých. Moc by mne zajímalo, jak management Budvaru vysvětlí efektivitu této marketingové iniciativy. Kolik nových klientů firma získá a jak to posílí její tržní podíl.
Samozřejmě že se na to ani nikdo nezeptá. Dozorčí rada v Budvaru léta nefunguje, a evidentně to nikoho netrápí. Ekonomická výkonnost firmy klesá, a nic se neděje. Známkoprávní spory jdou do nikam, a to nám nevadí. Pokud tedy ještě někdo v dnešní době hledá příklad katastrofických ekonomických výsledků státní firmy, lepší příklad nenajde! A propos, příklad. Na volném trhu byla právě uzavřena transakce, která má pro Budvar zásadní informační význam. StarBev se prodal za jedenáctinásobek hrubého provozního zisku (EBITDA). To je dobrý obchod pro prodávajícího, protože je to v horním kvartálu násobků dosahovaných za posledních deset let. Při stejném ocenění Budvaru nám vyjde tržní cena tohoto pokladu české ekonomiky něco pod čtyři miliardy. To bychom reálně nedostali, protože zatímco StarBev roste, Budvar klesá, takže při realističtějším osminásobku EBITDA jsme na ceně Budvaru pod 3 miliardy! Ach jo.
V úvodu zmiňovaný film z roku 1991 je mimo jiné o tom, jak firma, kterou řídí „výrobák“, mimořádně slušný člověk, sympaťák, kterého hraje Gregory Peck, ignoruje ekonomické zákonitosti. Ve filmu jeho firma skončí v konkurzu. Budvar v konkurzu není a ani mu nehrozí. Ekonomické zoufalství to však posledních deset let je naprosto exemplární. Ten film se jmenuje „Peníze těch druhých“ a management Budvaru tuto myšlenku dovedl k dokonalosti.
(původně zveřejněno 23. 4. 2012 v Hospodářských novinách)