Spojené státy jsou synonymem mnoha věcí. Oprávněně, neboť jejich „bold“ přístup je zkrátka ve světě vidět. Zajímavé ale je, že spousta věcí, kterými je dnešní Amerika typická, probíhá bez povšimnutí. Asi málokdo by Američany považoval za socialisty. Měřeno výší korporátní daně z příjmů však jimi jsou.
Daň z příjmů firem je v Americe 35 procent. Japonsko má sice vyšší, téměř čtyřicetiprocentní, ale jinak jsou Američané v dnešním světě dost osamoceni. To není pro zemi, jež zápasí s monstrózním rozpočtovým deficitem, úplně dobrá zpráva, protože to vypadá, že daně už v podstatě není moc kam zvyšovat.
JAK ZDANIT ZISKY ZE ZÁMOŘÍ
O vlastní sazbě daně to asi platí, o faktických peněžních výnosech téže daně už ne beze zbytku. Paradox tkví v tom, že řada amerických firem platí daně velmi nízké, nebo někdy dokonce žádné. Je to dáno tím, že zdanění zisků ze zámořských operací amerických firem se samozřejmě odehrává v režimu příslušných zámořských jurisdikcí. Spojené státy jsou v tuto chvíli jedinou zemí na světě, která se snaží o zdanění příjmů těchto zámořských operací. Švýcarské banky by o tom mohly vyprávět! Motiv Američanů je zřejmý: naplnit splasklou státní kasu. Fundamentální ekonomické racio ovšem také existuje. Americké korporace za několik posledních desetiletí svou mimořádnou mezinárodní expanzi prováděly nejen za účelem získání nových odbytišť pro americkou produkci, ale hlavně jako nástroj vývozu kapitálu do daňově přívětivějších oblastí. Že to mělo negativní vliv na americkou ekonomiku, je celkem jasné. Pokud například vyrobíte mobil v USA, tak zaměstnáte místního dělníka, zaplatíte místní elektřinu, nájem a nakonec také místní daně. Jestliže však ten mobil necháte vyrobit v Číně, tak se ekokola roztočí tam. Bizarně navíc z takového zisku nezaplatíte v Americe ani žádnou daň. Je jasné, že všem americkým firmám taková praxe maximálně vyhovuje. Nevyhovuje však federálnímu rozpočtu, především ale nevyhovuje struktuře ekonomiky.
NIC V AMERICE NENÍ AMERICKÉ
Když jdete dnes v Americe nakupovat, tak v podstatě nic, co se dá vzít do ruky, není v Americe vyrobeno. A jde to dál. Poté, co Ameriku opustila výrobní místa, odlétla za oceán i místa ve sdílených službách. Takže pokaždé, když voláte plynárnu v Kansasu, máte na druhém konci drátu někoho, kdo tvrdí, že je „Sally“ z Wichity. Vy ovšem víte, že je to snědá krasavice z Madrásu. Je zřejmé, že v této situaci je naprosto zbytečné sazbu daně z příjmů dále zvyšovat. Vědí to i ve Washingtonu, a proto hledají veškeré možnosti, jak zdanit kohokoliv, kdo je na ráně. V tuto chvíli se zdají být ohroženými druhy určité specifické byznysy, třeba právní firmy nebo hedgeové fondy, které podnikají ve zvláštním režimu. Nicméně, i kdyby snad k jejich dodanění došlo, což vzhledem k jejich „lobbistickému výtlaku“ není vůbec jisté, kýžený efekt – doplnit díry v rozpočtu – to stejně mít nebude. Zachovají se totiž přesně stejně jako klasické korporace několik dekád před nimi. Využijí všech legálních možností k přelévání zisků do „přátelštějších“ jurisdikcí. Možná to není vlastenecké, ale je to každopádně kapitalistické. A my v kapitalismu žijeme. Uvedená historka nám pak může sloužit jako drobná ilustrace toho, co se stane i u nás, až kterákoliv příští vláda v naší zemi rozhodne, že sníží státní deficit zvýšením firemních daní. Bohužel, firmy si to za tichého pobrukování písně „Nas Nedogoňat“ prostě nechají zdanit někde jinde.
(původně zveřejněno 9. 5. 2011 v Hospodářských novinách)