V Praze už přes rok vládne nová koalice v čele s primátorem za Piráty, která nahradila radu “odborníků” z ANO. Kam jsme se za ten rok posunuli? Proč tu politici neřeší klíčová témata? A kudy na to, aby Praha byla městem, kde se dobře žije?
“But you know what the funniest thing about Europe is? What? It’s the little differences. A lotta the same shit we got here, they got there, but there they’re a little different…” Ano, ano. I Vincent Vega si všiml rozdílů mezi Spojenými státy a Evropou a ve slavném dialogu, kde o tom hovoří, vychází skóre lépe pro Evropu, respektive pro Amsterdam. I když se film jmenuje Pulp Fiction, toto srovnání fikcí není. Podle uznávaného žebříčku kvality života, který každoročně sestavuje společnost Mercer je z top 10 měst na světě 8 v Evropě a v USA žádné. Setrvalým premiantem onoho žebříčku je sousední Vídeň, následuje Curych a třetí je Vancouver. Kde se nachází Praha? Jsme na hrůzném šedesátém devátém místě na světě. Proč hrůzném? Protože Mercer ranking je stavová veličina, která prostě hodnotí města v deseti kategoriích. Jejím smyslem je dát přehled zaměstnancům globálních firem o podmínkách života v různých částech světa. Tedy kde chcete, nebo také nechcete, pracovat, žít, vychovávat děti. Žebříček se nezajímá o to, jakým způsobem dané město využívá svůj potenciál. A to je právě oblast, kde Praha chronicky selhává. Proč? Protože neví, co chce. Velké korporace mívají, kromě vytváření hodnoty pro akcionáře, ještě další cíl. Ten cíl bývá formalizovaný, má podobu hesla, které firma propaguje dovnitř tak, aby stále a všem bylo jasné o co nám společně jde. Někomu to může připadat legrační, přehnané, ale má to jednu nespornou výhodu. Všichni to vědí, každý to zná. Jaké jsou příklady? Co mám na mysli? Tak třeba: IKEA: To create a better everyday life for the many people. Tesla: To accelerate the world’s transition to sustainable energy. Patagonia: Build the best product, cause no unnecessary harm, use business to inspire and implement solutions to the environmental crisis. Co je ale moto Prahy? Čeho chce naše hlavní město dosáhnout? Jakým chce být? Pro koho? Jak? Můžete googlit jak chcete, ale žádnou odpověď nenajdete. To přesně vystihuje stav, ve kterém se Praha nachází. To unikátní, co Praha má, pochází od dávných předků. Ale opravdu dávných. Za posledních padesát let jsme, s výjimkou Metra, nijak Prahu dopředu neposunuli. Skeptik by mohl říci, že je to vlastně dobře, protože jsme toho také nestačili mnoho pokazit. Jak ale stanovovat priority ve městě, které neví, co chce? Jak efektivně hospodařit s jeho zdroji, když nevíme k čemu? Nejhloupější odpověď je, že to se přece rozumí samo sebou. Ne, nerozumí. Chceme Prahu ekologickou nebo motoristickou? Chceme Prahu pro obyvatele, nebo pro turisty, nebo pro dojíždějící Středočechy? Chceme Prahu jako město, nebo jako obydlenou křižovatku rychlostních komunikací? Chceme chodit do Pařížské na kafe, nebo ostýchavě procházet kolem obchodů se zbožím, které si z místních může dovolit pouze hrstka? Chceme v Praze bydlet, nebo přespávat?
PANORAMA PRAHY? NEUHLÍDALI JSME
Každá taková a řada dalších otázek je obsahem toho, čemu se dříve říkalo politika. Pokud ale jako občané a voliči na tento základní princip rezignujeme a volíme strany a lidi podle „vtipných“ videí na sítích, jsme za výsledek této chronické katastrofy samozřejmě také odpovědní. Ne všechno je ale předmětem společenského konsenzu, ne všechno je politika. Existují významné, řekněme technické, nebo inženýrské dimenze města. Jsou to oblasti, ve kterých se dá říci, co je dobře a co je špatně. Víme, jak vypadá správné město a co je naopak město nesprávné. V této oblasti, zaplať pánbůh, na tom nejsme v Praze zase tak zle. Fakt si ale nemůžu zase nepovzdechnout, že většina toho dobrého, je to staré a většina chyb jsou nové chyby. Tak co máme v Praze dobře? Prvním dobrým řešením je celková dispozice Prahy, tedy opak typických amerických velkoměst. Uvnitř komerční čtvrť plná mrakodrapů a po obvodu předměstí rodinných domků je koncept, který sice na papíře nevypadá špatně, ale je úplně smrtící. Nemá cenu tady vypisovat proč, ale zkrátka to tak je. Dnes více než jindy, protože před každým takovým domkem stojí dvě auta, bez nichž rodina naprosto nemůže v takovém městě fungovat. Méně ekologický a méně pro život vhodný model už nejde vymyslet. Všechny problémy tohoto uspořádání vidíme každé ráno na příjezdech do Prahy. Satelity u nás většinou nevznikly kolem vlastní Prahy, ale kolem měst a vesnic ve středních Čechách. Řešení, které pro stejný problém přijali před lety komunisté, tedy masová výstavba bytů na okrajích Prahy bylo vlastně z dnešního pohledu lepší. Také to není ideální, zejména z pohledu počtu pater (všechno nad pět je špatně), nedostatečné místní infrastruktury, nutnosti stejně pořád někam cestovat, ale aspoň mohou obyvatelé používat hromadnou dopravu. Z tohoto pohledu se dívám s určitou apriorní nedůvěrou na připravované projekty, které významným způsobem tvář Prahy ovlivní. Nový Opatov, například. Samozřejmě nechci říct, že všechno nově postavené, je úplně špatně. Například komplex dvanácti kancelářských budov u dálnice D1 na pražském Chodově, který je od ateliéru Jakuba Ciglera, je něco, co funguje velmi dobře. Jenže jenom pár set metrů vedle je asi nejperverznější porevoluční projekt, který v Praze vznikl. Všechno, co je v projektu The Park dobře, je v BB Centru špatně. To ale zjistíte, až když oběma projekty procházíte, když v nich trávíte nějaký čas. Ani jeden z nich totiž naštěstí nevytváří panorama Prahy. A to je dobře. V architektuře totiž platí, že není důležité jenom to, komu patří parcela. Důležité je i to, komu patří vzduch nad ní. Tak jak obvykle nejsem schopen levicového myšlení, tak tady to cítím jinak. Veřejný prostor, už od slova veřejný, patří všem a tak k němu musíme přistupovat. Panorama Prahy jsme bohužel neuhlídali. Prvním brutálním prvkem byl Žižkovský vysílač, jehož autorem je Václav Aulický. Stavba, která byla zahájena v minulém režimu a dokončena v novém, nemá naprosto žádné ospravedlnění existence. Je to čistý bolševický nesmysl. Mimina, která po něm už zase lezou, jsou takovým typickým českým prvkem. Shozením, úšklebkem, relativizací. Když už bych chtěl tento monument doplnit a držel se reprodukční tématiky, natáhl bych na tu věc obří prezervativ… Pokud by to zase dělal David Černý, mohl by ten prezervativ být také růžový. Jenže nikde není psáno, že ta šílenost musí na Žižkově zůstat. Možná to chceme od Českých Radiokomunikací koupit a zbourat. Jenže chceme? Vadí nám to? Stojí nám to za to? Další neodpustitelnou šíleností je výšková zástavba na Pankrácké pláni. Tady už jsme tak mimo, že jsme donutili Výbor pro světové dědictví UNESCO aby nám poslal vytýkací dopis, ve kterém vyjádřil „velké rozčarování nad mnoha developerskými projekty velkého měřítka, které jsou navrženy do ochranného a širšího pásma Pražské památkové rezervace (PPR), a také nad nedostatečnou regulací výškových novostaveb, což může mít dopad na jeho mimořádnou univerzální hodnotu“. Co chceme ještě více? Jaký další signál potřebujeme k tomu, aby nám konečně došlo, že se k Praze chováme neodpovědně? Tady přece nejde o nějaký papír, na který odpovíme dalším papírem. Tady jde o to, že se chystáme, pro okamžitý zisk skupinky jedinců, dát nenávratně do drtičky tisícileté dědictví, které má opravdu cenu zlata.
ODVAHA? NULOVÁ
Nic o nás nevypovídá více, než to, jakým stavbám umožníme vyrůst do nebes. Už jsem říkal, že veřejný prostor je všech. Ale on je i těch, kteří se teprve narodí. A ti nás budou hodnotit podle toho, jaké stavby nám stály za to, abychom jim dopřáli dominantního postavení. Už jsem tady psal o Žižkovském vysílači. Je typické, že bezradný komunistický režim nechal v poslední křeči vzniknout nesmyslné stavbě, která byla překonaná už v době svého vzniku. V době, kdy občanská společnost skomírala na okraji veřejného zájmu si mohl režim prosadit cokoliv. Ale teď už je to opravdu na nás. Teď už se na nic vymlouvat nemůžeme. V tomto smyslu byla válka o Kaplického knihovnu typickým příkladem toho, jak k Praze přistupujeme. Knihovna, jako symbol vědění, jako symbol civilizace, jako symbol pospolitosti si prominentní místo definitivně zasloužila. Ano, byla by vidět. Ale tím by právě všem říkala, že Praha je město, kde znalosti, vědomosti, kultura a vzdělání patří na společensky nejvyšší stupeň. Nechci se k tomu období vracet, ale tam jsme měli šanci dokázat, že Praha je něco více, než jen gigantický office park, zasazený do romantických kulis. Ať už má město, ve kterém žijete atmosféru jakoukoliv, jeho každodenní správa se občanů dotýká ještě více. Ke všem klasickým výzvám dnes přibývají výzvy nové. Těmi jsou změny v našich životech, dané technologiemi. Technologie odstraňují bariéry podnikání a to je dobrá věc. Technologie svět demokratizují, protože nepodporují hierarchické modely. Nemusíte mít šéfa, nadšéfa a podšéfa, abyste po večerech jezdili svým autem pro Uber. Celý backoffice vám za poplatek dodá provozovatel platformy a vy jenom točíte volantem. Pokud umíte do navigace naťukat název destinace, nemusíte být ani místní, ani se ve městě vyznat. S nástupem autonomních aut se obejdete i bez toho hocha za volantem. Pokud chcete být autonomní už dnes, stačí v centru posbírat nějakou z volně se povalujících koloběžek a můžete frčet. Stejně tak můžete, v souladu se světovým trendem, nabídnout své ubytování po dobu vaší dovolené turistům. Zase jsme u toho, že na rozdíl od klasického podnikání, které vyžaduje skutečně značné papírové úsilí na začátku, tady nemusíte téměř nic.
TAK UŽ S NÁMI NĚKDO MLUVTE…
Jenže Praha tyto příležitosti využívat neumí. Za Adriany Krnáčové jsme měli Uber problém. Dnes máme problémy se všemi platformami sdílené ekonomiky. Proč? Protože se na Praze těmto tématům nikdo systematicky nevěnuje. A proč se nevěnuje? Protože Praha nemá svoji strategii a už vůbec nemá strategii, se kterou by politikové, kteří Prahu aktuálně řídí, byli zvoleni. Uznávaný politolog Jan Kubáček před rokem na téma volební kampaně v Praze řekl toto: “Největším překvapením letoška je, jak jsou kampaně zaměnitelné. Vizuální stránka kampaní velké části stran je nastavena tak, že člověk se musí v pražské komunální politice poměrně podrobně vyznat, aby byl schopen je od sebe vůbec rozeznat“. Já dodávám, že po roce vládnutí to vypadá stejně. Nicméně problémy, kterým Praha v oblasti technologií čelí nejsou unikátní a proto není těžké najít ve světě inspiraci. V oblasti platforem sdíleného ubytování jde svět zhruba takto: Pronajímaný byt musí být registrovaný u města. Pronajímat může pouze majitel nebo dlouhodobý nájemce se smlouvou. Počet dní v roce, kdy může být nemovitost krátkodobě pronajata, je omezený, typicky na 90 dní. Město musí při vynucování těchto opatření s poskytovatelem platformy spolupracovat. Začněme u toho posledního bodu. U nás často panuje představa, že Uber, Airbnb a další, jsou jen takovými pokoutními prodejci nevalné pověsti, nebo arogantními giganty ze Silicon Valley. Jenže tak to není. Jsou to nadnárodní korporace, které chtějí růst, předvídatelný trvalý růst. Airbnb se chystá příští rok na burzu. Předběžná valuace firmy vychází na 31 miliard dolarů. To je zhruba státní rozpočet našeho státu na půl roku. Příběh firmy je sám o sobě nesmírně inspirativní a pěkně je vidět třeba tady. A jaká je tedy situace dnes? Po smírném urovnání soudních sporů v Bostonu a Miami Beach firma souhlasí s tím, že bude městům pravidelně předávat data o svých klientech, nutná k vynucování regulace, že bude aktivně odstraňovat ze svých stránek nabídky, které neplní omezení, daná místními podmínkami a že celou tuto oblast bude auditovat. To je pochopitelně nezbytné, protože jinak místní regulace zůstane jenom na papíře. Nemusíme tedy nic vymýšlet, stačí se s Airbnb dohodnout, že stejně bude postupovat i v Praze. Samozřejmě to platí i pro ostatní platformy, což dohoda s Airbnb přímo explicitně vyžaduje. To by snad ale pro primátora, který pochází s ICT branže, nemusel být neřešitelný problém. V oblasti koloběžek zase můžeme hledat inspiraci v Paříži. Podle jejich nové regulace je mimo jiné zakázaná jízda po chodníku. V některých místech je to možné, ale tam pouze rychlostí chůze. Kde je to možné, musí koloběžka jet po cyklostezce. Plus další, selským rozumem pochopitelná opatření, jako třeba pokuta 35 Euro za pohození koloběžky, mimo parkovací box, na chodníku. Tomu všemu ale také předcházely tragické nehody, které si bohužel vyžádaly oběti na lidských životech. Na to čekáme? Až se nějaký teenager rozhodne koloběžkou přetlačit tramvaj? A pak budeme teprve něco dělat? Nejde přece o to mikroelektromobilitu zakázat. To by byla naopak velká škoda. Jde ale o to, jako všemu, co člověk nepodniká pouze v soukromí svého domova, vtisknout tomuto způsobu dopravy řád. A pak ho také vynucovat. Zatímco ubytování v soukromí, nebo projížďka na koloběžce pro vás nepředstavuje zásadní riziko, jízda taxíkem je trochu jiná káva. Autonehody jsou bohužel poměrně běžnou záležitostí a pochopitelně se nevyhýbají ani řidičům sdílených flotil. A to ani s těmi nejtragičtějšími následky. Jenže stejně jako když člověk vstupuje do tramvaje, očekává, že bez újmy na zdraví dojede do destinace, úplně to stejné čekáme od řidiče taxíku. Čekáme, že umí řídit, že nejezdí 48 hodin v kuse, že není pod vlivem ničeho, atd. Proto existují v této oblasti poměrně přísné regulace a proto má v obecně více regulované Evropě Uber docela těžký život. Vlády v Maďarsku a Bulharsku Uber zakázaly. Některé služby Uber jsou zakázány ve městech ve Francii, Německu, Itálii a Norsku. V létě 2017 rozhodl Evropský soud, že členské země mohou zakázat službu Uber Pop bez toho, že by provedly notifikaci k EU. Správnou cestou se zdá být kombinace licencované taxi dopravy v kombinaci s aplikací. Každopádně je to trochu větší problém, než koloběžky.
Čižinského cyklopruhy
Navíc jsme si ho nevymysleli sami, ale zasáhl nás jako zbytek světa. Ale některé naprosté nesmysly jsme si v pražské dopravě vymysleli sami. Nejde jenom o to, že nás obtěžují, jde o to, že jsou nebezpečné. Nejhorším příkladem tohoto brutálního politického populismu, který se schovává za bohulibý úmysl, jsou Čižinského cyklopruhy.
Pražáci vědí, ale pro mimopražské musím vysvětlit. V okolí pražské magistrály i přímo na ní se u metra Vltavská objevily nové cyklopruhy. Jde o krok, který jde přímo proti objektivnímu stupni poznání této problematiky. Vědci z University of Colorado Denver a University of New Mexico dokázali, že vzestup městské cyklistiky bez odpovídajícího technického řešení cyklostezek je přímo odpovědný za nárůst nehod a zranění, často se smrtelnými následky. Team profesora Marshalla analyzoval data ze 17.000 smrtelných nehod a 77.000 závažných zranění ve městech Denver, Portland, Dallas, Seattle, San Francisco, Kansas City a Chicago mezi roky 2000 a 2012. Ve všech těchto městech měli nějakou verzi našeho sdružení Auto*Mat a prosadili opatření, povzbuzující cyklistku v dotčených městech. Původní myšlenka byla, že čím více bude na silnici cyklistů, tím ohleduplněji budou řidiči aut jezdit, protože si na cyklisty zvyknou. To se tedy bohužel neprokázalo. Co se naopak prokázalo, je, že jediným bezpečným způsobem, jak se mohou cyklisté po městě pohybovat, je jejich fyzické oddělení od automobilové dopravy. Tam kde to dokázali, poklesly smrtelné úrazy o 44% a nehody s těžkými následky o celou polovinu. Auta a jízdní kola nepatří k sobě! Co na tom kdo nechápe? Jenže ono je to ještě daleko horší. Že pokud oddělíte auta a kola zdí, že je to dobře, na to asi studie není potřeba. Bohužel, ona studie také nade vší pochybnost dokázala, že než na silnici namalované cyklopruhy, je lepší nemít nic, protože namalované cyklopruhy dodávají cyklistům falešný pocit bezpečí a vedou tak k nárůstu počtu dopravních nehod s těmi nejvážnějšími následky. K dokonalosti jsme to dovedli v Hybernské. Tam jsme, v souladu s nejmodernějšími doporučeními, namalovali cyklostezku na levé straně vozovky a od dopravního proudu ji oddělili souvislou masou zaparkovaných vozidel. Tleskám, tedy tleskal bych, kdybychom zároveň nezapomněli smazat původní cyklopruh po pravé straně dopravního proudu. Takže kdo to tam zná, ví že vlevo za auty je cyklostezka, kde jedou cyklisté (žádní tam pochopitelně nejedou, co by tam dělali) a on že může ignorovat tu další po své pravé ruce, kterou by normálně cyklistům nechal volnou. Blázinec! V Praze se tedy dopravně k lepšímu od voleb nezměnilo zhola nic, ale alespoň jsme vypověděli tu šílenou smlouvu s Pekingem.
VŠECHNO, JEN NE CHYTRÉ
Ta byla dědictvím vlády Adriany Krnáčové. Ta se proslavila ve funkci primátorky mnoha bizarními skopičinami. Jednou z nich byla její verze Smart City. Paní primátorka tak například dostala od Fakulty dopravní ČVUT Gerstnerovu medaili „za přínos v oblasti smart cities a za spolupráci s fakultou samotnou“. Každý, kdo v Praze žije vidí, že Praha je fakt všechno, jenom ne Smart City. Město totiž v této oblasti zapadlo do dvou pastí, které sice městu nebrání vesele utrácet za nekonečné piloty, studie a koncepce, ale systémově brání skutečnému nasazení čehokoliv chytrého. Tím prvním omylem je představa, že chytré město tvoří chytré předměty. Jednou jsou to chytré lavičky, pak chytré lampy pouličního osvětlení, nebo chytré popelnice. Prostě věci, na které si můžeme sáhnout. Jenže pak nám bohužel nikdy nevyjde ekonomika. Prostě z definice platí, že pokud máme hloupou popelnici a jednou týdně ji popeláři stejně vyvezou, tak pokud ji osadíme senzorikou a komunikačním modulem, tak pouze zvýšíme náklady. Jenže žádných nových tržeb, nebo snížených nákladů takto samozřejmě nedosáhneme. To ale nevadí, pilot jsme udělali, medaili získali a můžeme dát rozhovor do novin. Ne, tak to opravdu není správně a chytrý předmět není chytré město. Chytré město jsou data. Big data, abych byl přesný. Samozřejmě, ta data musíme někde získat senzory a samozřejmě údaje ze senzorů musíme nějak přenášet, ale to není podstata problému. Podstata problému spočívá v tom, že tato data pak budeme moci konečně využít. Tam už je samozřejmě reálné očekávat i finanční přínosy, ale město nemá být primárně podnikatel. To je totiž druhá chyba Prahy ve sféře Smart City. Praha řeší problémy tak, že na to založí firmu. Nechci vedení města dopředu přisuzovat nečestné úmysly, ale založení byznysu znamená nejisté tržby, ale jisté náklady. Město nikdy nebude schopno být kvalifikovaným ICT integrátorem. Důvody nemá cenu vyjmenovávat, ale ví to každý. Proč tedy markýrovat vlastní ICT vývoj a proč nesáhnout prostě po vyzkoušených zahraničních receptech? Pokud jste dočetli až sem (respekt), pamatujete si, že Vincent Vega na začátku mluvil o Amsterodamu. Možná ale nevíte, že podle, v úvodu citované studie firmy Mercer, se Amsterdam umístil na 11 místě na světě, tedy bezpečně před námi. Jak tedy k problematice Smart City přistupují tam? Globálně respektovaným řešením je jejich projekt City Data. Město shromažďuje obrovské množství dat. Uliční adresy, topografická data, katastrální data a další informace o veřejných prostorech, budovách, stavebních pozemcích, dopravě, zdravotnictví a životním prostředí a mnoho dalších. Veškerá tato data město zpřístupňuje na portále City Data profesionálním developerům, studentům, prostě komukoliv, kdo s nimi chce ve prospěch města pracovat. A tak to má být. Město nemá být tím, kdo bude vyvíjet aplikace pro občany. Město nemá nést riziko komerčních subjektů. Město není chytré tím, kolik wifi laviček vlastní, ale tím kolik dat je schopno dalším subjektům předat. V této oblasti to tedy zatím na medaili není. Na medaili to není ani v ostatních oblastech života v Praze. Znovu připomínám, že jsme číslo 69. Jak se odlepit a dotáhnout na ty nejlepší? Dlouhá cesta. Začíná u toho, že musíme hledat takové politiky, kteří s námi budou komunikovat jako s dospělými lidmi. Musíme hledat takové politiky, kteří jsou schopni vést skutečnou debatu s veřejností. Musíme se sami o stav věcí veřejných zajímat. Musíme chodit k volbám. Musíme zaujímat občanské postoje. Ale bohužel, změnit to můžeme jenom my. My Pražané, my voliči, my obyčejní lidé.
(původně zveřejněno 25. 11. 2019 na webu Neovlivni.cz)
Comentarios