ČESKÁ REPUBLIKA, SPOLEČNOST S RUČENÍM OMEZENÝM

V manažerském životě existují dva zásadní přístupy. Přístup analytický a jeho opak, přístup akční. Zatímco ten první produkuje báječné powerpointové prezentace, ten druhý produkuje výsledky. 

Nutno férově přiznat, že prostě výsledky, nikoliv nutně dobré výsledky. Proto také heslo jeho advokátů zní: „Often mistaken but never in doubt.“ Přístup analytický pak ovšem, vyjma prezentací, telekonferencí, offsitů a další podnikové bižuterie, neplodí vůbec nic.  Tímto prizmatem viděno se zdá, že úřednické vlády mají tendenci být vládami akčními, zatímco vlády politické spíše vládami analytickými. Stejně jako firmy, i vlády, pokud se s přípravami čehokoliv příliš „párají“, svou veškerou energii spotřebují již ve stadiu analýz, aniž by se k implementacím vůbec přikročilo. Prý proto, že vládnutí jak podnikové, tak státní je prý složité. Z vlastní zkušenosti mohu tvrdit pravý opak.  Jak by tedy vypadal program rychlé restrukturalizace firmy Česká republika, s. r. o? Začněme třeba zdravotnickou reformou. Cílem je přinést více peněz do systému a ty, co tam jsou, alokovat efektivněji. Analytické managementy tráví nekonečně, a to doslova, času analýzou toho, co je standard a co nadstandard.  Tento proces ovšem nejenže nemá intelektuálně čestné řešení, ale hlavně nemá smysl. Přitom stačí v rámci stávajícího systému umožnit zdravotnickým zařízením přijímat platby od klientů. Za co? A kolik? No na to přece máme trh! Ten určí, kolik jsou lidé ochotni platit za single nemocniční pokoj a kolik za laparoskopii. A také zjistíme, že za něco prostě lidé nejsou ochotni připlácet vůbec.  Reforma penzijní je pak úplná hračka. Jedno z prvních manažerských pravidel zní: „Neopravujte něco, co není rozbité.“ Průběžný penzijní systém není rozbitý, a navíc se nikdy nerozbije, pokud tedy bude existovat státní rozpočet. Každý ať se o sebe stará, jak chce, a protože jsme civilizovaní Středoevropané, tak navíc každému důchodci budeme do smrti vyplácet sumu, ze které ti skromnější téměř vyžijí.  To je přece fér. Předpokladem ovšem je, že budeme mít každý rok nějaký státní rozpočet, nejlépe vyrovnaný. Jeho existující deficit, tedy společný dluh nás všech, uhraďme obratem privatizací státního majetku. Není jediný ekonomický důvod pro to, aby stát držel jakékoliv podíly v ČEZ, letišti, drahách, Řízení letového provozu, poště a dalších státních firmách. Vlastnictví Budvaru je pak vyložený ekonomický zločin, protože řádový nepoměr v jeho hodnotě a jeho schopnosti tuto hodnotu realizovat pro daňové poplatníky je do nebe volající. Po jednorázovém vyrovnání deficitu můžeme klidně přijmout zákon o vyrovnaném státním rozpočtu.  Další takzvanou „složitou“ reformou je reforma soudnictví. Naše soudy mají cca 3500 soudců, přičemž panuje konsenzus, že správné číslo je cca 2500. Náš nadpočet je vysvětlován tím, že naši soudci dělají i administrativu. Přitom už před mnoha lety tento provozní problém řešil projekt takzvaných minitýmů, který ke každému soudci přidával dva členy onoho minitýmu, jednu asistentku, která fakt dělá jen tu administrativu, a jednoho soudního úředníka, který pana soudce osvobodí od rutinní nádeničiny. Náklady tohoto projektu jsou cca 250 mil. korun ročně, tedy ekonomicky nula!  Ptáte se, jak je možné, že se nikdo za posledních deset let tímto směrem nevydal? Proč nikdo nedoprivatizuje státní majetek a nezalátá dluhy v rozpočtu? Proč nikdo nepustí soukromý sektor dále do zdravotnictví? Proč se tady pořád oblbují budoucí důchodci tvrzeními, že pokud byli v produktivním věku chudí, tak v důchodu zbohatnou? Proč nikdo nedá do pořádku provozní dimenzi státní správy?  Odpověď má jako vždy teorie managementu. Ta tvrdí, že televizní reklamní spoty se dělí na dva druhy. Na ty, které daný výrobek prodávají, a na ty, které diváky baví.  A stejné je to i s politiky. Jejich víra v to, že jejich popularita je daná prostě jejich pobytem na obrazovce, a nikoliv výsledky práce, je evidentně nezlomná.


(původně zveřejněno 28. 4. 2011 v Hospodářských novinách)

Napište mi!