Každý, kdo trochu cestuje nebo prostě jenom sleduje dění ve světě, má často pocit, že se Česká republika pohybuje v globálním rybníce jako nesynchronizovaný plavec.
Že nejsme pupek světa, už tušíme. Co ale možná netušíme, je, že témata, která okupují náš veřejný prostor, globálně nikoho nezajímají. Nebo že převládající hlas, rezonující českou kotlinou, je v mezinárodním kontextu mimo. Jsme prostě periferie se vším všudy. Důkazů existují hromady, od banálních až po významné.
Těmi banálními můžeme rozumět třeba prodlevu, s jakou k nám putují aktuální trendy ve všech možných oblastech, od populární hudby, přes módu až po gastronomii. Tragédií se však lehce může stát naše globální křupanství ve strategických oblastech -třeba v energetice. Zatímco u nás se stále atomová energie považuje za špatnou, ČEZ je veřejným nepřítelem a Temelín je málem sprosté slovo, Mezinárodní energetická agentura je názoru jiného. Podle jejího posledního doporučení by se rozvinuté země měly soustřeďovat na rozvoj nukleární energie. Důvody jsou celkem jasné: lidstvo bude čelit v příštích pětiletkách dvojité pasti, když zásoby fosilních paliv klesají, světová poptávka po energii nezadržitelně roste. Většina zásob ropy a zemního plynu se navíc nachází v poměrně bizarních zemích. Uran je naopak k dispozici v mnoha lokalitách a i jeho další zdražení cenou nukleární energie tolik nezahýbá, protože palivo se na celkových nákladech nukleární elektřiny podílí nesrovnatelně méně, než je tomu u elektřiny fosilní. To jsou celkem známá fakta. Stačí je jen respektovat. Ve světě existuje přes čtyři sta produkčních nukleárních reaktorů a dalších sto je v různém stadiu spouštění do provozu. Tak velký nárůst svědčí o tom, že nejlepším dárkem příštím generacím je dostavba Temelína. Jen se trochu bojím, že v duchu naší globální asynchronnosti se spíše přikloníme k nějaké pitomosti, co třeba olympiáda v Praze?
(původně zveřejněno 16. 11. 2006 v Hospodářských novinách)