Jak minulý týden oficiálně oznámila, Čína je připravena pomoci zemím eurozóny k ekonomickému ozdravení. Zkrátka – Čína nás v tom nenechá.
Pamětník by po vyslechnutí této věty nechápavě zavrtěl hlavou s poukazem na zeměpisnou nedostatečnost mluvčího. Byly to přece jiné gigantické mocnosti, ke kterým jsme opakovaně s prosíkem vzhlíželi jako k těm, kteří nás „v tom nenechají“. Odhlédneme-li na okamžik od faktu, že není úplně šťastné být tak často v pozici někoho, kdo je buď v něčem nechán, nebo nenechán, je však paralela více než dokonalá. Stejně jako globální političtí hráči byli ve vztahu k zemím našeho typu motivováni především vlastními zájmy, dnešní ekonomičtí hybatelé se samozřejmě chovají stejně racionálně. Již několik měsíců zásobují čínští představitelé světová média prohlášeními, komu všemu jsou ochotni pomoci. Jednou je to Řecko a jeho vládní dluhopisy, podruhé Portugalsko a jeho státní půjčky a nakonec celá eurozóna. Kdo by to byl řekl, že ti černovlasí muži v přerostlých brýlích jsou takoví dobrodinci. Realita je však samozřejmě prostší. Číně vůbec nic jiného nezbývá. Pomáhá totiž, stejně jako politické supervelmoci minulosti, primárně sama sobě.
KAM BY VYVÁŽELI?
Důvody jsou v podstatě dva. Euroland je jedním z hlavních odbytišť čínského exportu. Bez exportu Čína nemůže fungovat. Podíl exportu na čínském HDP je 40 procent. I my jsme exportní ekonomikou, ale rozměr té čínské je bez nadsázky dech beroucí. Jen přebytek obchodní bilance za listopad 2010 je téměř 23 miliard dolarů. To znamená, že tento přebytek by za jeden kvartál zaplatil náš veřejný dluh. Jakékoliv omezení exportu je tedy pro Čínu smrtelné a půjčka obchodnímu partnerovi je pouze logickým způsobem k podpoření jeho konzumního apetitu. Druhým důvodem čínské velkorysosti jsou pak její devizové rezervy. Asi nikoho nepřekvapí, že Čína je zemí s největšími cizoměnovými rezervami. Jejich výše je 2,65 bilionu amerických dolarů. To prosím znamená, že v dolarech je za tou dvojkou dvanáct nul! Podstatná část této sumy je ovšem uložena v eurech. Kolaps Eura je tak do značné míry také kolapsem čínských devizových rezerv a ten si samozřejmě také nikdo nepřeje. To vše se navíc odehrává v situaci, kdy se Číně, jako světovému ekonomickému motoru, velmi dobře ekonomicky daří. HDP roste deseti procenty ročně a index důvěry v ekonomiku se za poslední dva roky vyšplhal ze sta až na zhruba 140 bodů, jinými slovy dramaticky roste v situaci, kdy evropská média za stejné období servírují výhradně informace o globálním ekonomickém Armagedon u a pozitivní ekonomické evropské číslo abys pohledal. Co to ale znamená pro nás? Dvě zprávy: jedna dobrá a jedna špatná. Dobrá je, že Čína nás v tom fakt nenechá, ne proto, že nás miluje, ale proto, že si to sama nemůže dovolit. Pro její stávající byznys model je fungující západní konzumní společnost klíčovou komponentou.
PARADOX CHUDÉHO ZACHRÁNCE
Ta špatná je spíše filozofická, a tudíž se dá pohodlně v každodenní realitě slev, nákupů, chlebíčků, krizí atd. ignorovat. Faktem však zůstane i tak. Tím faktem je paradox, že Čína, která nás zachraňuje, je společností chudých. Podle Světové banky je čínský HDP na hlavu necelých 2000 dolarů, zatímco u nás je více než sedmkrát větší, a to jsme zhruba 50. na světě. Skoro to vypadá, jako by se vzrůstajícím společenským bohatstvím klesal společenský rozum. A to je ta špatná zpráva. Ale o život ještě nejde. Dříve se sice říkalo, že Číňané nás mohou umlátit čepicemi, ale zaplať pánbůh to neudělají, protože budou mít naše bianco směnky.
(původně zveřejněno 29. 12. 2010 v Hospodářských novinách)